Malé čínské děvčátko trpí těžko představitelnými bolestmi. Obě jeho chodidla jsou zmrzačená, prsty ohnuté skoro až k patě. Nemůže si hrát, nemůže dovádět s ostatními dětmi venku, nemůže ani chodit. Každý den ji čeká převaz, každý den jí hrozí infekce, každý den jí mohou kosti prasknout. Tvrdí jí ale, že musí vydržet, protože se to od ní žádá. Čínská tradice až do poloviny minulého století velela, že krásná žena musí mít co nejmenší nohy.
Proces trval roky
Se svazováním chodidel se začínalo u děvčat v raném dětství a jednalo o přechodový rituál, který je posouval blíže k dospělosti podobně jako později první menstruace. Tímto dnem skutečně dívkám dětství končilo, protože malá zmrzačená chodidla jim sotva dovolila stát, na běhání s ostatními dětmi mohly rovnou zapomenout.
Nohy se vložily do teplé lázně s bylinami a zvířecí krví a drhnutím se odstranila stará kůže. Nehty se zastřihly na co nejkratší délku, aby později nevrůstaly do kůže. Všechny prsty kromě palce se ohnuly dolů k plosce nohy a stáhly se mokrým obvazem. Jak tkanina usychala, srážela se a úvaz se ještě více stáhl. Pata byla z druhé strany tlačena dopředu, časem se tak klenba nohy zničila a chodidlo se ohnulo (či spíše zlomilo) k sobě. Jeho ideální délka činila méně než 10 cm, v nejlepším případě okolo 7,5 cm.
Zánět patřil mezi žádoucí komplikace
Děvčeti nohu převazovaly babičky či tety, a to denně (u chudších rodin to bylo jen párkrát týdně). Sundání obvazů představovalo krátkou úlevu, během níž se nohy čistily a odstraňovala se odumřelá tkáň. Následovalo však vždy o trochu větší utrpení v podobě nové a pevnější bandáže. Docházelo i ke zlomeninám, které se ponechávaly neošetřené, ve svazování se dál pokračovalo. Bolest, kterou děvčata musela v takových chvílích zažívat, si můžeme jen těžko představit.
V některých případech se dívkám strhávaly nehty, aby se předešlo jejich vrůstání do plosky nohy. Pevně svázaná noha také představovala příznivé prostředí pro vznik zánětů. Staženou končetinou neproudila krev v dostatečném množství, což ústilo k odumírání tkáně, případně až k otravě krve z gangrény. Odpadávání kusů masa však patřilo mezi žádoucí jevy, protože se tak docílilo ještě menšího chodidla. Mezi obvazy se v některých případech vkládaly střepy, které otevřené rány náchylné k infekci způsobovaly cíleně. Některé dívky přišly v důsledku komprese o několik prstů.
Čtěte také: Nejmladší matka na světě – Lina Medina otěhotněla a porodila chlapce ve svých pěti letech.
Fetiš pro muže i zvýšení plodnosti ženy
Číňané se domnívali, že se svázání rozproudí krev v těch správných místech těla, což ženě zajistí plodnost. Malé nohy také zvyšovaly rozdíl mezi mužem a ženou a byly známkou toho, že žena je muži podřízená. Zároveň ale fungovaly jako jakýsi fetiš. Žena při zvláštní chůzi na zmrzačených nohách posilovala jiné svaly než při běžné chůzi, což prý zlepšovalo sexuální zážitek s ní.
Ženě každopádně zůstala lotosová chodidla na celý život a také se o ně až do své smrti musela denně starat. Stejně tak se nemohla pohybovat jinak než po patách, což jí umožnilo udělat jen pár nezbytných kroků a také jí to ničilo zbytek těla. Svaly na nohou začaly časem ochabovat, což jí znemožňovalo udělat i obyčejný dřep. Kosti začaly chátrat a stávaly se náchylnější ke zlomeninám.
Nepřehlédněte: Australanka po obrně strávila 60 let života v kovové nádobě, železná plíce jí umožnila dýchat.
Tradice se udržela tisíc let
Čínské ženy z vyšších vrstev nepracovaly, protože jim to jejich nohy neumožňovaly. Majetný muž si mohl takových žen dovolit více a také tím demonstroval své bohatství. Bolestivé svazování chodidel čekalo ve vyšších vrstvách prakticky všechna děvčátka. Rodiny z chudších poměrů, kde se museli ohánět všichni, takto zmrzačily jen nejstarší dceru v naději, že se díky malým nožkám lépe vdá. To se také často stalo.
Historici počátek této čínské tradice zasazují nejčastěji do 10. století a živá zůstala až do poloviny 20. století. Svazování nohou bylo v zemi zakázáno teprve v roce 1949.
Zdroj: chinahighlights, kidzworld | foto: Wikimedia, CC
