Druhá světová válka přinášela mnoho inovací. Ještě před vypuknutím samotného konfliktu se militanti z celého světa pokoušeli vyvinout nejrůznější špičkové koncepty, které by jim mohly poskytovat jisté výhody v každé možné nadcházející válce. Jedním z takových konceptů byl i plán na sestrojení létající ponorky. Ta měla být stejně nenápadná jako ponorka ale ve vzduchu rychlá jako letadlo.
Jak se zrodil plán
Když inženýr Boris Ushakov studoval ruské námořní inženýrství, vypracoval v rámci své studijní práce plány ponorného letadla. Start jeho projektu byl slibný, a zejména pak ruské námořnictvo o něco takového jevilo značný zájem. Ovšem nakonec se ukázalo, že podobný stroj by měl jen omezenou užitnost a jeho sestrojení by bylo velmi složité.
Jak to mělo fungovat
Inženýr měl však jasnou představu o tom, jak by to mohlo fungovat. Celé ponorné letadlo bylo navrženo tak, aby ve vzduchu dosahovalo rychlosti asi 100 uzlů, zatímco pod vodou by se mohlo pohybovat jen rychlostí 3 uzly. Létající ponorka měla být jakýmsi infiltračním plavidlem, které by se používalo k získávání námořní převahy, a to dost neobvyklou metodou. Létající ponorka by nejprve zaznamenala nepřátelskou loď, určila by její směr a letěla před ni. Následně by se ponořila a udeřila svými torpédy.
V roce 1939 byl projekt dočasně pozastaven. Během druhé světové války byl na příkaz generálního ředitele NKVD Lavrentiy Beria projekt obnoven. V roce 1947 byla provedena první zkouška. Avšak v roce 1953 byl projekt nadobro zrušen příkazem prvního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikitou Chruščovem.
CardMohlo to fungovat?
I ostatní národy něco podobného zkoušely. Americký vynálezce Donald Reid postavil ponorku nazvanou RFS-1. A právě tento stroj vlastně dokázal, že létající ponorka by se zkonstruovat dala. Během zkoušky RFS-1 letadlo dokončilo několik krátkých letů a poté se ponořilo do hloubky 12 stop. Letadlo mělo otevřený kokpit, takže pilot musel pod vodou použít aqualung.
