Medicína ve starém Římě kombinovala vědecké poznatky s nadpřirozenými a náboženskými představami. Římští lékaři převzali mnoho znalostí od řeckého lékaře Hippokrata a jeho následovníků, ale zároveň nosili amulety, aby odvrátili nemoci, a v chrámech obětovali bohům, kterým se připisovala léčivá moc. Směs těchto dvou přístupů vedla k některým z následujících překvapivých skutečností.
Zázračná krev a játra zabitých gladiátorů
Prolévání gladiátorovy krve nemuselo nutně skončit po prohraném boji na život a na smrt. Římští lékaři totiž doporučovali těm, kteří trpěli epilepsií, pít jako elixír teplou krev odebranou z podříznutého hrdla zabitého gladiátora nebo konzumovat jeho játra.
Galén a jeho odkaz
Galén z Pergamonu se narodil a vyrůstal v Řecku, studoval anatomii a fyziologickou teorii v egyptské Alexandrii a své lékařské schopnosti zdokonaloval ošetřováním zraněných gladiátorů. V roce 162 n. l. se usadil v Římě. Kromě provádění operací, jako bylo odstraňování šedého zákalu, obhajoval cvičení, vyváženou stravu, dobrou hygienu a zastával teorii, že tělo neovládá srdce, ale mozek.
Jako první lékař prokázal, že hrtan vytváří hlas, a určil rozdíl mezi žilní a tepennou krví. Galén působil též jako osobní lékař několika římských císařů a díky své péči o gladiátory a pitvám velmi rozšířil starověké anatomické znalosti. Napsal stovky lékařských pojednání, z nichž některá zůstala standardní lékařskou literaturou až do roku 1500.
Rovnováha čtyř „humorů“
Římští lékaři se hlásili k teorii vyvinuté ve starověkém Řecku, podle níž zdraví a emoce člověka řídí čtyři tělesné šťávy neboli humory – krev, hlen, žlutá žluč a černá žluč. Tyto „humory“ byly odvozeny od čtyř tehdy známých živlů (vzduch, oheň, voda, země) a zároveň souvisely též se čtyřmi charakteristikami materiálního světa (horko, chlad, vlhko, sucho), čtyřmi typy temperamentu (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik), čtyřmi fázemi lidského života (dětství, dospívání, dospělost, stáří) a čtyřmi ročními obdobími.
Řadu onemocnění přitom lékaři přisuzovali nerovnováze tělesných humorů. Galén například věřil, že nadbytek černé žluči způsobuje rakovinné nádory. Rovnováhu bylo možné obnovit pomocí léčby, jako bylo pouštění krve, zvracení, klystýr či vyvolávání pocení.
Omezené možnosti studia lidské anatomie
Anatomickému studiu bránil zákaz pitev lidských těl, který platil ve starověkém Římě z náboženských, etických a zdravotních důvodů. Lékaři jako Galén se tak spoléhali na pitvy a vivisekce zvířat, zejména prasat a primátů, jejichž anatomické struktury nejvíce připomínaly člověka. Tyto pitvy byly veřejnou podívanou a sloužily též k přilákání nových pacientů.
Sny jako diagnostické nástroje
Mnozí starořímští lékaři brali při stanovování diagnóz a určování léčby v úvahu sny, neboť věřili, že mohou být signálem z duše o humorální nerovnováze v těle. Domnívali se, že sny mohou poskytnout poznatky, které jsou přímému pozorování skryté.
Například sny, které obsahovaly sníh nebo led, měly naznačovat nadbytek hlenu, humoru považovaného za studený a vlhký, zatímco sny s ohněm signalizovaly zvýšenou hladinu žluči neboli humoru považovaného za horký a suchý.
Římští vojáci žili déle než běžní občané
Císař Augustus založil první profesionální vojenský lékařský sbor, do něhož přilákal i mnohé věhlasné lékaře z Řecka. Důvodem byly nejen peníze, ale i to, že jim udělil římské občanství a osvobodil je od placení daní. Lékařský sbor vytvořil jednu z prvních specializovaných polních chirurgických jednotek, stanovil základní hygienické normy jako prevenci před nemocemi a zavedl též používání škrtidla k zastavení krvácení.
Vojenští lékaři stáli v čele říšské medicíny, protože během svých cest a studia nejen vstřebávali nové myšlenky, ale zároveň prováděli operace zraněných vojáků v polních nemocnicích. Díky inovacím těchto lékařských sborů byla dokonce průměrná délka života vojáka o pět let delší než délka života běžného občana.
Zelí jako všelék
Mnozí římští lékaři spojovali stravu s dobrým zdravím a propagovali zelí jako „superpotravinu“, která dokáže léčit celou řadu onemocnění. Římský historik Cato napsal obsáhlé pojednání o jeho účincích.
Konzumace této listové zeleniny léčila bolesti hlavy, poruchy zraku i zažívací potíže, zatímco aplikace drceného zelí hojila rány, pohmožděniny, vředy či vykloubení. Vdechování výparů z vařeného zelí podporovalo plodnost a koupel v moči člověka, který snědl velké množství zelí, údajně dokázala vyléčit též mnoho neduhů.
Zdroj: medicalnewstoday.com, unrv.com
