Souboje mezi dvěma protivníky jsou známé jako lidstvo samo. Už v Bibli se píše o souboji Davida s Goliášem. A když se podíváme dozadu napříč dějinami, zjistíme, že byly doby, kdy nebyla jiná možnost, jak prokázat svou čest, než přímým soubojem se svým sokem. A některé souboje byly doslova na život a na smrt.
Pro čest bych zemřel
Ve středověku ve Francii vznikly tradice rytířských klání. V roce 1526 byly vzájemné souboje o čest naprosto běžnou záležitostí a nevyhýbaly se ani panovníkům. Francouzský král František I. Francouzský v té době vyzval na souboj svého odvěkého soka, španělského a římského krále Karla V. K samotnému osobnímu střetu nakonec sice nedošlo, ale zpráva se rozkřikla mezi lidi a obliba soubojů začala ještě více stoupat.
V době vlády krále Jindřicha IV. pak ve Francii podle dochovaných zdrojů zemřelo za deset let až deset tisíc vysoce postavených mužů. Protože boje začaly tak často končit tragicky, byly nakonec dokonce oficiálně zakázány. Vzájemné vyřizování účtů bojem ale nakonec proniklo až na americké pobřeží.
Pravidla se musela dodržovat
Soubojem muž chtěl prokázat, že si své cti váží více, než vlastního života. Střetli se vždy dva muži, byli ozbrojení, ale všechno mělo svá pravidla. Cílem totiž nebylo za každou cenu svého protivníka zabít. Šlo spíše o to, uštědřit mu pořádnou lekci, aby na ni nikdy už nezapomněl. Souboje končily zraněním protivníka, krev musela být viditelná a v tu chvíli se končilo. Asi jen každá pátý souboj tak končil smrtí. To obvykle ale jen proto, že se nepodařilo zasáhnout nohy a jiná zranitelná místa, ale byla kulka střelena do hrudníku nebo dokonce do hlavy. Protivníci se před vzájemným soubojem nejdříve navzájem dohodli o průběhu boje a typu zbraně. Oba museli mít zbraň stejnou, nebo alespoň podobnou.
Pokud byli muži na sebe hodně nahněvaní a spor byl pro ně mimořádně důležitý, domluvili se na tom, že bude souboj na život a na smrt. Jinak ale mohl boj skončit i vypálením první kulky a nemusel být ani nikdo zraněn. Pravidla tedy byla individuální, ale pokud byla jednou dohodnuta, musela se skutečně dodržovat. Účastnící soubojů měli na domluveném místě většinou sebou i své přátele, takzvané sekundanty. Ti se nejprve snažili ještě před bojem uzavřít smír. Pokud se to nepovedlo, dohlíželi na jeho průběh. V případě, že se střílelo, byla vzdálenost vždy stanovena na 50 metrů.
Oficiální a ty nelegální
Nejdříve byly takové vzájemné souboje pouze výsadou šlechty. V období romantismu se ale zvyk rozmohl i do nižších vrstev a neexistoval snad jiný způsob, jak si vzájemně vyřídit účty nebo ochránit čest vlastní rodiny. Pokud byl souboj oficiálně zamítnut církevní nebo státní mocí, muselo se bojovat nelegálně, na odlehlém místě a nejlépe v časných ranních hodinách. V německých a rakouských zemích byly podobné souboje běžné až do první světové války.
Ani dnes není výjimkou, že si pánové vyřídí své účty mezi sebou ručně.
