Jaderná ponorka Kursk manévruje v Barentsově moři. Moderní stroj je chloubou ruského námořnictva, nese však zbraně, které mohou být nebezpečné i pro něj. Plavidlem náhle otřese výbuch a krátce po něm další. Dovnitř se začne valit voda a ponorka se zaboří do mořského dna 108 metrů pod hladinou. Posádka svádí boj o život a bez pomoci zvenčí nemá naději. Píše se 12. srpen 2000. Šance na záchranu přeživších tu je, ale jde o čas. Přesto trvá ještě dva dny, než se svět o havárii Kursku vůbec dozví, a další dva dny, než Rusko požádá o pomoc.
Výbuch cvičného torpéda způsobí malé zemětřesení
Při cvičení v Barentsově moři dojde k nehodě hned první den. Po odpálení slepých torpéd dochází k úniku paliva – vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku běžně užívaného u tohoto typu zbraně. Vodík reaguje s kovy v torpédometu, což vede k výbuchu o síle až 250 kg TNT.
Zatímco pod hladinou svádějí přeživší příslušníci námořnictva nerovný souboj s následky exploze, seismologové zaznamenávají slabší zemětřesení. Ostatní účastníci cvičné akce (na dalších ponorkách, křižníku Pjotr Velikij a dalších plavidlech) považují podmořské otřesy a výbuchy za součást cvičení. Teprve když se několik hodin nikdo z Kursku neozývá, pojmou posádky podezření, že se něco stalo.
Následný výbuch způsobí větší zemětřesení
První exploze zničí dvě oddělení ponorky z celkových devíti. Muži z toho prvního umírají okamžitě, ti v druhém jsou minimálně otřeseni. Nachází se mezi nimi i kapitán, který se snaží rychle něco dělat. Nouzová bóje ale selže a vyslat nouzový signál už nestihne. Přichází totiž ještě jeden výbuch, pravděpodobně šesti hlavic najednou. Odpovídá až sedmi tunám TNT a vyvolá otřes, který zaznamenají seismografy v celé severní Evropě.
Exploze zničí třetí a čtvrté oddělení a vytvoří díru v trupu, kudy se valí dovnitř obrovská masa vody. Prostor ponorky zaplavuje velice rychle. Přepážka mezi čtvrtým a pátým oddělením naštěstí odolá, za ní s totiž nacházejí dva jaderné reaktory.
Teplota klesá a požár jim vezme zbytky kyslíku
Z celé posádky přežije oba výbuchy pouhých 23 mužů. Shromáždí se u únikového tunelu v devátém oddělení. Moc možností ale nemají. Tunel použít nemohou, nad nimi se nachází 100 metrů ledové vody. Není ani jisté, zda vůbec správně funguje. Jeden z důstojníků alespoň sepíše vzkaz, z něhož se později celý svět dozví, kdo všechno se mezi posledními přeživšími nacházel.
Bez jaderných reaktorů, které zůstávají po havárii odstaveny, jsou odkázáni na nouzový zdroj energie, ale i ten brzy dochází. Bez topení klesá teplota, prostor pomalu ale jistě zaplavuje ledová voda, dochází kyslík a deváté oddělení upadá do tmy. Námořníci se ale nevzdávají a v naději, že se dočkají záchrany, bojují o čas všemi prostředky. Ostatně se nad nimi něco děje, slyší to.
Použijí superoxidové patrony, díky nimž přemění oxid uhličitý zpět na kyslík. Patrona se však nesmí dostat do kontaktu s vodou, protože tak dojde k prudké reakci. Ve tmě, se zkřehlými prsty a v prostoru, kde máte vody po pás, se to ale může stát snadno. Vypuklý požár pohlcuje všechen kyslík a zbylá posádka ponorky nemá žádnou naději.
Nepřehlédněte: Nejúspěšnější kapitán všech dob Lothar von Arnauld de la Perière potopil během první světové války 194 lodí.
Rusko odmítá pomoc ze zahraničí
Záchranáři ještě tři dny po havárii komunikují s přeživšími údery na plášť ponorky. Záchranu ale komplikuje hned několik věcí – špatné počasí, stará podmořská plavidla, kterým nestačí baterie, a v neposlední řadě nemožnost utěsnit průchod do ponorky.
Čas neúprosně běží, ale Rusko tvrdohlavě odmítá pomoc nabízenou ze zahraničí. Prezident Putin o ni požádá až pátý den po nehodě. Potápěči se tak dostávají dovnitř ponorky až po dlouhých devíti dnech, kdy je už veškerý prostor zatopený.
