Po celou dobu své existence se lidstvo muselo vyrovnávat s nejrůznějšími nemocemi a zraněními. První lékařské metody jsou tak staré vlastně jako lidstvo samo. Od nepaměti existovali léčitelé, šamani, šarlatáni či lékaři, kteří se lidem snažili od nejrůznějších problémů a neduhů pomoci. Zatímco dnes máme štěstí, že žijeme v době velkých vědeckých a lékařských znalostí, nebylo tomu tak bohužel vždy. V průběhu historie byla návštěva lékaře často riskantnější než zranění či nemoc sama.
Léčba mrtvými
Po stovky let evropští lékaři věřili, že celou řadu lidských neduhů lze vyléčit určitým druhem kanibalismu. Největší popularity dosáhly tyto myšlenky v 16. a 17. století, kdy lékaři svým pacientům předepisovali velmi rozmanité prostředky z těl mrtvých.
Věřilo se například, že lidský tuk potíraný na kůži pacienta pomůže zmírnit bolesti a vyléčit dnu, zatímco tinktura z rozemleté lebky smíchaná s alkoholem může pomoci vyléčit epilepsii. Častá byla též konzumace čerstvé krve, která měla přispět k celkovému zdraví a vitalitě.
Rtuť
Dnes je rtuť známá jako potenciálně toxický prvek, který může být ve velkých dávkách velmi škodlivý. Nebylo tomu tak ale vždy. Od 16. až do začátku 20. století byla rtuť vítána jako léčebný prostředek a lékaři ji pravidelně předepisovali ke konzumaci.
Díky jejím očistným schopnostem lékaři věřili, že dokáže vyléčit vše od zácpy až po parazity či chřipku. Kalomel, prášková verze rtuti, se předepisoval až do 20. století. Požití rtuti ale může vést k poškození plic či ledvin a mnoho lidí, kteří tuto léčbu podstoupili, na otravu rtutí zemřelo.
Radium
Člověk by doufal, že po rtuti se lidé z používání potenciálně toxických prvků jako léčiva poučili. To se však bohužel nestalo. Radium, další nebezpečný prvek, se na počátku 20. století běžně míchal s vodou a prodával se jako „energetický“ nápoj od značkou RadiThor se sloganem: „Lék pro živé mrtvé“.
Tvrdilo se, že nejen zlepšuje energii, ale může také pomoci při trávení, zvýšit vitalitu a léčit impotenci u mužů. Přestože nepříznivé zdravotní účinky radia byly známy již v roce 1913, RadiThor byl oblíbeným nápojem po celá 20. léta 20. století.
Arzen
Arzenik je dalším velmi starým toxickým lékem, jehož původ sahá až k Hippokratovi. Sám otec medicíny používal tento metaloid k léčbě vředů a jiných boláků.
Od starověkého Řecka až po starověkou Čínu byl arzen ceněn pro své léčivé vlastnosti. Věřilo se, že dokáže obnovit zdraví, a vyráběly se z něj tinktury k léčbě mnoha nemocí, od otevřených ran a vředů až po spavou nemoc.
V roce 1786 vyrobil podnikavý lékař Thomas Fowler vlastní lék na bázi arzenu a začal jej stáčet a prodávat pod názvem Fowlerův roztok. Tento roztok se prodával po celé 19. století jako lék na lupénku, astma a pálení žáhy, a dokonce se používal i při léčbě leukémie.
Antimon
Robert James, anglický lékař z 18. století, vynalezl a v roce 1747 si nechal patentovat svůj slavný „prášek proti horečce doktora Jamese“. Tvrdil, že jeho lék dokáže léčit řadu onemocnění, včetně horečky, kurdějí, a dokonce i černého kašle. Recept na svůj prášek proti horečce však notoricky tajil.
Ukázalo se, že tajnou složkou byl antimon, jedovatý kov. V minulosti se ale věřilo, že antimon působí jako všelék na celou řadu onemocnění, a to hlavně z toho prostého důvodu, že nutí lidi zvracet. Zvracení bylo považováno za znamení, že se tělo zbavuje toxinů a vrací se do přirozeného a zdravého stavu.
Pouštění žilou
Již před 3 000 lety byli staří Egypťané průkopníky pouštění žilou, kdy pomocí lancety nebo pijavic otevřeli žíly pacienta a vytáhli mu krev. Tato praxe se rozšířila do starověkého Řecka. V antice se věřilo, že tělo se skládá ze čtyř základních tělesných šťáv: krve, hlenu, žluté žluči a černé žluči.
Pokud je jedna z těchto tekutin v nerovnováze, tělo onemocní. Věřilo se, že pouštění žilou je řešením pro všechny neduhy způsobené nadměrným množstvím krve v těle. Tato praxe se používala k léčbě širokého spektra nemocí, jako jsou migrény, záchvaty či bolesti v krku. Pouštění žilou se v Evropě i Americe běžně používalo až do 19. století.
Trepanace
Trepanace je jednou z nejstarších lékařských praktik v historii lidstva, při které dochází k proražení lebky a vytvoření otvoru. Již více než 5 000 let se lidé pokoušejí léčit bolesti hlavy, úrazy lebky či duševní a neurologická onemocnění vrtáním otvorů do lebky pacienta. Důkazy o trepanaci byly nalezeny po celém světě, včetně Evropy, Číny, Ruska a Ameriky.
V první polovině 20. století byla trepanace používána při provádění frontální lobotomie, kterou se „léčily“ závažné duševní poruchy. V medicíně stále existuje moderní verze trepanace, která se nyní nazývá kraniektomie. Provádí se pouze při léčbě extrémních stavů, jako je například nádor na mozku, a úlomky lebky jsou okamžitě nahrazeny.
Zdroj: livescience.com, theconversation.com, history.com, smithsonianmag.com