Na cestu do Káhiry jsme se vydali s kamarádem s jistým očekáváním. O městě jsme si hodně zjistili, navíc to byl náš dávný sen. Všechno bylo perfektně naplánované a už po prvním dni na tomto úžasném místě jsme byli zcela dokonale spokojení. V Káhiře to ale poměrně žije a po dalších pár dnech jsme toužili po jediném, po klidu a chvíli ticha.
Všechno na jednom místě
Na Káhiře se mi nejvíce líbilo, že to tam opravdu žije, všude je obklopující hluk, pachy nejrůznějších místních a lákavě vonících pokrmů, všechno je tak hektické, místní děti na vás sahají, smějí se, místní prodejci lákají na své zboží. Tohle se nám líbilo a k takovému městu to přece patří, i když po pár dnech, když už naše nadšení opadlo, se někdy v odpoledních hodinách zdálo, že toho všeho už bylo dost a chvíli ticha bychom uvítali. Jenže kde ho tady vzít?
V mešitě jsme ještě nebyli
Že nás tohle nenapadlo dřív. Ne, že bychom si těch úchvatných svatostánků nevšimli, ale ani jednou za pět dnů nás nenapadlo jednu ze zdejších mešit navštívit osobně. Vklouzli jsme společně s kamarádem do jedné menší mešity trošku dále od centra a naskytlo se nám něco neuvěřitelného. Právě tady to všechno utichlo, mohli jsme jen tiše pozorovat lidi, kteří se modlí a rozjímají. A to jsme potřebovali.
Stačilo pár minut, a náš pohled na Káhiru se ještě zlepšil. Bylo osvěžující najít v tomto hektickém městě plném lidí místo, ve kterém se jako by zastavil čas. Naplnilo nás to zvláštním zážitkem, i když samozřejmě mezi věřící nepatříme.
Na tomto místě by ale člověk na chvíli skutečně uvěřil snad všemu. Mešit jsme nakonec navštívili více a pokaždé to bylo stejně přínosné.
