Povědomí o tom, že Protektorát Čechy a Morava vznikl před více než 82 lety poté, co 15. 3. 1939 Německo obsadilo zbytek někdejší republiky, má pravděpodobně většina z nás. Stejně tak, že zanikl s koncem války v Evropě, 8. května 1945. Jaký byl ale život obyčejných lidí za okupace, po dobu těch dlouhých, temných 2248 dní?
Zatemnění, auta na dřevoplyn – benzín je jako strategická válečná surovina pouze pro okupanty
Po setmění se český venkov i ulice velkých měst propadají do tmy. Je nařízeno přísné zatemnění, aby byla znesnadněna orientace případných nepřátelských letců objevivších se nad protektorátem. Žádné pouliční lampy, žádná světla z oken domů, všechny okenní tabule musejí být zakryty černým papírem či látkou.
Ulice brázdí jen naprosté minimum aut, benzín je jako strategická komodita válečného hospodářství vyhrazen pouze pro potřeby německé okupační správy. Řada civilních vozidel, jež byla potřebná pro zabezpečení služeb a výkon nezbytných povolání, byla přestavěna na pohon dřevoplynem. Úprava spočívala v instalaci kotle na dřevo, v něm při jeho nedokonalém spalování vznikal plyn, který následně sloužil jako palivo zážehového motoru.
Nucené nasazení – 600 tisíc mladých lidí je odesláno na otrockou práci do celé Evropy
Na Čechy v protektorátu se nevztahuje branná povinnost, mohou však obdržet povolávací rozkaz k totálnímu nasazení. To se týká celých ročníků, jen z českých zemí bylo po celé Evropě nuceně nasazeno přes 600 tisíc mladých lidí. Tisíce z nich se nakonec domů nevrátí, mnoho z nich padne za oběť vyčerpání z otrocké práce a špatné stravy, neutěšeným hygienickým podmínkám či bombám spojeneckých náletů. Další tisíce pak zemřou s podlomeným zdravím až po svém návratu.
Podniková rekreace a závodní jídelny – Němci si musejí naklonit české dělníky, továrny jsou pro ně klíčové
Protektorát slouží celou dobu své existence jako klidné hospodářské a průmyslové zázemí pro válčící Třetí říši. Produkce českých zbrojovek a dalších továren je pro okupanty klíčová, což znamená, že svoji úlohu v tomto soukolí hrají i čeští dělníci, jejichž loajalitu si potřebují Němci udržet.
Z iniciativy Reinharda Heydricha začnou být v souladu s jím raženou teorií „cukru a biče“ pro zaměstnance ve strategickém průmyslu organizovány kolektivní rekreační pobyty, zřizovány závodní jídelny a další výdobytky sociálního zabezpečení.
Většina lidí se snaží hlavně přežít – nekolaborují, ale zároveň nemají odvahu zapojit se do odboje
Přestože naprostá většina Čechů je vůči protektorátu a německým okupantům naladěna nepřátelsky a nijak s nacistickým režimem nekolaboruje a nedělá navíc nic nad rámec minima nezbytného pro přežití, zdaleka ne každý má odvahu a možnost zapojit se nějakým způsobem do odbojové činnosti. Většina se snaží hlavně přežít – neohrozit život svůj a životy svých blízkých a nějakým způsobem tu strašlivou dobu přečkat.
V první části tohoto článku se můžete navíc dočíst o cenzuře a potlačení české identity, kultury a vzdělanosti, o atmosféře strachu a také o povinnosti odvádět značnou část úrody, o přídělovém systému a černém trhu, na němž kilo cukru vyšlo na tři čtvrtiny měsíční mzdy.
Zdroje: khd.vse.cz, energyglobe.cz, Wikipedia, rozhlas.cz, blazre.estranky.cz
