S příchodem středověké éry se v Evropě pomalu, ale jistě začali objevovat první rytíři, které má leckdo s touto historickou epochou pevně spjaté. Rytíř bývá často spojován s obrazy a příběhy o čestných soubojích a hrdinských činech, o nichž se ostatně už tehdy psaly básně a skládaly písně. Jak ale vypadal běžný život takového rytíře?
Z chlapce se nejdříve stal panoš
Pokud se podíváme do historie a budeme pátrat po prvních rytířích, dostaneme se až do doby franského krále a prvního středověkého římského císaře Karla I. Velikého (747–815). V raných dobách se mohl rytířem stát jakýkoli voják, který prokázal své kvality, později už ne. Z rytířů se stala elita a možnost stát se jím měl jen chlapec (dívka zcela výjimečně) určitého postavení. Výcvik začal v sedmi letech a většinou se hoch automaticky stával panošem pána, pod jehož záštitou se učil. K tomu docházelo ve chvíli, kdy začal dospívat. Do té doby sloužil a učil se všemu, co bude jako rytíř potřebovat – boji s zbraněmi (ze začátku dřevěnými), jízdě na koni a rytířským ctnostem.
Jako panoše čekal chlapce náročnější výcvik. Tupé zbraně vyměnil za ostré, účastnil se lovů a v některých případech se podíval i do bitvy. Pokud panoš svou službu přežil a požadované dovednosti se naučil, byl ve svých 21 letech pasován na rytíře. Vstup do rytířského stavu ze začátku nedoprovázela žádná zvláštní sláva. To se začalo měnit až v pozdějších fázích středověku, kdy se církev snažila velkolepým obřadem zajistit, že rytíř bude brát vážně svou přísahu.
Probíhalo pasování do stavu, jak ho známe z filmů?
Rytíř každý nový den vítal modlitbou, resp. účastí na ranní mši. Ostatně podobně probíhal i den, kdy jím stal. Den před pasováním šel šlechtic nejdříve ke zpovědi, po níž následovala koupel. Oblékl se do zvláštního oděvu, v němž absolvoval vigilii. Druhý den jej čekala mše, po níž následoval samotný obřad pasování. Měl probíhat v kostele, ale velice často se odehrával přímo na bojišti těsně před bitvou.
Během pasování skládal klečící šlechtic slib oddanosti svému pánovi a přísahu, že bude dodržovat rytířský kodex. Na oplátku dostal, přilbu, štít, ostruhy a pás s mečem a proběhlo i poklepání plochou meče po obou ramenou. Z počátku mohl pasování do rytířského stavu provést jakýkoli jiný rytíř, později se tohoto úkolu mohl ujmout pouze panovník či jeho zástupce, v českých zemích pouze jen král osobně.
Čtěte také: Jak se žilo římskému otrokovi? Záleželo na tom, kdo si ho koupil a jakou práci vykonával.
Dodržoval rytíř kodex, nebo i chladnokrevně zabíjel?
Rytířský kodex, k jehož dodržování se rytíř zavazuje, nařizoval věrnost, štědrost a statečnost. V praxi to znamenalo loajalitu svému pánovi a dodržování vazalský slibů, lásku k bližním, velkorysost a šlechetné činy a samozřejmě odvahu projevenou v boji. Nabízí se tedy otázka, jak samotní rytíři bitvy vnímali. Někdo by si mohl myslet, že si krvavou řež mohli snad i vychutnávat, dánský historik Thomas Heebøll-Holm (a nejen on) se ale domnívá, že to bylo přesně naopak.
Jistě se našlo mnoho mužů, pro které představoval boj naplň jejich potřeb, mnozí další ale šli do bitvy s tím, že jim nic jiného nezbývá. Své soky zabíjeli jen proto, aby sami zabiti nebyli, nikoli pro své potěšení. Z díla francouzského rytíře Geoffroie de Charnyho víme, že někteří po bitvách trpěli psychickými problémy, nechutenstvím a nespavostí. Nemohli se ale ze dne na den rozhodnout, že už toho mají dost a že se budou živit něčím jiným.
Turnaje je připravovaly do bitev
Pokud opustíme bitvy jako takové, můžeme se podívat na běžný život rytíře. Vzhledem k tomu, že byl rytířem pouze šlechtic, mohl si dovolit jak lepší jídlo (většinou obsahující maso a sýr), tak pěkný oděv. Alkohol rytíři popíjeli stejně jako ostatní lidé, tedy častěji než vodu, kterou se většinou přenášely různé choroby a všichni se jí proto spíše vyhýbali.
Nepřehlédněte: Jak se žilo samurajovi za feudálního Japonska? Měl-li ztratit čest, raději spáchal sebevraždu.
Pokud zrovna nemuseli bojovat v bitvách, vzdělávali se (tedy zejména ti bohatší), zajišťovali své statky a samozřejmě trénovali. Nesměli vyjít ze cviku už jen kvůli tomu, že na sobě nosili těžkou zbroj (vážila běžně 30 až 50 kg). Mnohdy v brnění i spali, což jim umožňovalo jen lehký spánek a tedy možnost rychlé reakce v případě nebezpečí. Motivací k tréninku jim poskytovaly pravidelné rytířské turnaje. Účast na nich představovala čest, které se rozhodně nezříkali, protože výhra jim mohla přinést slávu v celém širém kraji a otevřít jim dveře u nejedné svobodné dívky.
Zdroje: todayifoundout.com, Wikipedia, E15.cz, wearethemighty.com, stoplusjednicka.cz, youtube.com (What It Was Like to be a Knight During Medieval Times)
