O vzdušných soubojích, letadlech, jejich pilotech a letecké válce obecně se mezi lidmi těší popularitě celá řada romantizujících představ, avšak realita byla tvrdá a nemilosrdná. Život letce byl mnohdy krátký, nebylo výjimkou nevrátit se hned z prvního bojového letu. Průměrně přežil pilot Spitfiru v operačním nasazení čtyři týdny, u členů osádky bombardéru osm až dvanáct bojových letů. Na druhou stranu, schopnosti a zásluhy se cenily nade vše, výjimečným umožnilo letectvo za války vyniknout. Na obou stranách tak někdy veleli svým perutím o desítkách letadel zkušení velitelé, kterým bylo jen něco málo přes 20 let.

Oproti pěšákům, kteří na frontě obvykle strávili měsíce a měli většinou čas se na situaci a prostředí adaptovat, život letců plynul v úplně jiném rytmu. Jejich čas byl rozdělen na bojovou činnost, která přinášela bezprostřední kontakt s nepřítelem a značnou zátěž po všech stránkách, a dobu mimo bojové lety, kdy se letci často ocitali v až absurdně odlišném, mírovém prostředí. Nebylo výjimkou, že v hospodě u piva seděl a vedl s děvčaty bezstarostnou konverzaci člověk, po kterém ještě před dvěma hodinami stříleli a který s vypětím všech sil bojoval o svůj život ve snaze dostat se i se svým letadlem zpět na domovské letiště. Ač to může na první pohled vypadat zajímavě, představovalo takové neustálé střídání prostředí značný nápor na psychiku. Bylo ale nepsaným pravidlem, že dobrý letec uměl stejně dobře čelit smrti, jako si plnými doušky užívat života.