Druhá punská válka postavila Řím proti druhé tehdejší velmoci ve Středomoří – Kartágu, starověkému městu ležícímu na území dnešního Tuniska. Kartágo ovládalo pobřeží severní Afriky a Pyrenejského poloostrova. Římané doufali, že využijí své námořní převahy k invazi a donutí svého rivala přijmout mírové podmínky. Nepočítali ale s legendárním Hannibalem, který se odhodlal k nečekanému a velmi odvážnému kroku.
Odvážné a riskantní rozhodnutí
Ve své snaze zmařit hrozbu Římanů se Kartágo obrátilo na Hannibala, svého největšího generála, který přišel s odvážným plánem. Rozhodl se na Římany zaútočit jako první a na jejich domácí půdě. Aby se však Hannibal dostal do Itálie, musel se mu podařit jeden z nejodvážnějších výkonů, o jaký se kdy vojenský vůdce pokusil – musel vést své síly přes Alpy.
To ale zdaleka nebylo jednoduché. Znamenalo to překonat drsný terén, sníh a led a dostat se přes horské průsmyky kontrolované místními kmeny, které na ně mohly útočit. Navíc Hannibalovy síly byly velké a pomalé, čítaly 70 000 mužů, 20 000 koní a 37 slonů, těžko šlo Alpy přejít nepozorovaně.
Byl to tah plný nebezpečí, který se snadno mohl stát jednou z největších vojenských katastrof v dějinách. Přesto se Hannibalovi podařilo nejen přejít se svou armádou přes Alpy, ale podle římského historika Tita Livia se mu to navíc podařilo v rekordně krátkém čase – za pouhých šestnáct dní.
Proč Hannibal nezaútočil z moře?
Hannibal musel přejít Alpy, protože nemohl přesunout své síly do Itálie po moři, Kartaginci totiž neměli dostatek spojeneckých přístavů, které by jejich námořní výpravu podpořily. Potřeboval také místní podporu v Itálii, takže dostat se na sever Itálie přes Alpy znamenalo, že bude moci získat podporu obyvatelstva v severní Itálii, které už tak bylo vůči Římanům velmi nepřátelské.
O přesné trase, kterou Hannibal prošel Alpami, se vedou debaty již více než 2 200 let. Výzkumy založené na starověkých nánosech zvířecích exkrementů naznačují, že Kartaginci mohli projít přes Col de la Traversette, úzký průsmyk v jihovýchodní Francii podél hranic s Itálií ve výšce 2900 metrů nad mořem.
Když Hannibalova armáda koncem září nebo začátkem října 218 př. n. l. konečně dosáhla Alp, zima se rychle blížila. Zbývalo jen málo času. Vojáci byli oblečeni do speciálního oděvu a existují názory, že si sandály vybavili obdobou moderních maček. Objevil se ale i další problém, se kterým nepočítali.
Boje s místními kmeny
Když místní kmeny viděly, jak obtížně se dlouhé zástupy mužů a tažných zvířat vyrovnávají s terénem, rozhodly se na ně zaútočit. Kartaginci utrpěli těžké ztráty. Cesta vedoucí k průsmyku byla nejen úzká a nerovná, ale též lemovaná srázy, takže sebemenší pohyb v linii způsobil, že mnoho zvířat bylo i s nákladem vytlačeno přes okraj.
Hannibalovi a jeho mužům se nicméně podařilo způsobit útočníkům těžké ztráty a poté, co je zahnali, dobyli nedaleké nepřátelské město, kde získali zpět několik zajatých vojáků, mul a koní a zmocnili se potravin na několik dní.
Poté Hannibal uzavřel s horskými náčelníky mír. Ukázalo se však, že jsou stejně zrádní jako terén, a podnikli další překvapivý útok právě ve chvíli, kdy se Hannibalova armáda prodírala obzvláště obtížnou částí průsmyku.
Hannibal a jeho vojáci opět utrpěli těžké ztráty, ale podařilo se jim útočníky odrazit. Hannibalova síla slonů, kteří pravděpodobně patřili k dnes již vyhynulému poddruhu z pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku, se ukázala být cennou výhodou. Nepřítel byl jejich podivným vzhledem vyděšen a nikdy se neodvážil přiblížit k části kolony, v níž byli sloni.
Vliv psychiky
Kromě terénu a nepřátelských domorodců přispěl k utrpení Kartaginců i psychologický dopad pobytu v Alpách. Dnes totiž často zapomínáme, jak obrovské se tyto hory mohly zdát jeho armádě. Vojáci museli být vyděšení, počasí bylo drsné a mrazivé, navíc často věřili mnoha mýtům, které o jejich neproniknutelnosti kolovaly.
Kromě houževnatosti pomohla Kartagincům přežít cestu i vynalézavost. Samotnému Hannibalovi historik Livius připisuje zásluhy za to, že vymyslel metodu, jak si „prosekat“ novou cestu přes sesuv půdy pomocí zkaženého vína a ohně, i když „to může být jen součást mýtu“.
Devátého dne Hannibalova armáda dosáhla nejvyššího bodu trasy, ale podle historických záznamů se muži cítili vyčerpaní. Když Hannibal viděl jejich zoufalství, vyrazil na koni vpřed. Zastavil armádu a vyzval vojáky, aby se podívali dolů do Pádského údolí. „Od nynějška bude vše snadné, už nebude třeba zdolávat žádné kopce,“ řekl údajně generál.
Sestup byl stejně zrádný jako výstup
Naneštěstí pro Kartagince byl sestup ještě strmější a náročnější než výstup do hor. Podle řeckého historika Polybia nejmenší klopýtnutí znamenalo pád a pád sklouznutí, takže nastal nepopsatelný zmatek, lidé i zvířata klopýtali a klouzali jeden přes druhého.
Cestou dolů bylo navíc též zrádné počasí, výsledkem byly pravděpodobně největší ztráty na životech zvířat. Zásobovací řetězec byl rovněž přerušen, vojáci a zvířata hladověli. Nakonec se Kartaginci dostali do údolí, kde bylo tepleji. Hannibal uspěl, alespoň krátkodobě.
Rozporuplný konec
Několik následujících let bojoval s Římany na jejich vlastním území, opakovaně je porážel a působil jim těžké ztráty. V bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. jeho vojska pobila nejméně 50 000 římských legionářů. Hannibal však nikdy neměl prostředky, které by mu umožnily zaútočit přímo na Řím, možná i kvůli napjatým vztahům jeho rodiny s kartaginským senátem.
Hannibal byl nakonec povolán, aby bránil Kartágo před římskými legiemi, které se vylodily v severní Africe. Slavný generál a stratég byl nakonec poražen v bitvě u Zamy roku 202 př. n. l. Porážka ve druhé punské válce fakticky zničila existenci kartaginské civilizace a o půl století později Římané zničili město a prohlásili kartaginské území za součást římské říše.
Zdroj: historyskills.com, theguardian.com
