Kanadský premiér Maurice Le Noblet Duplessis vládne už dvě dekády a jeho fanatický konzervatismus založený na přísných křesťanských hodnotách dobře demonstrují katolické sirotčince, které se jeho přičiněním změnily v peklo na zemi. Ač se sám staví do pozice podporovatele tradiční rodiny a bojovníka proti komunismu, svými činy se mezi totalitními vůdci rozhodně neztratí. Vadí mu nezaměstnaní, nesezdané páry, v nichž se podle něj rodí děti z hříchu, a samozřejmě také svobodné matky jako takové. Asi každý si dá dohromady, že právě tyto (a mnohé další) skupiny obyvatel představují jeho politické odpůrce, s nimiž je třeba zatočit. Dělá to jednoduše – jím stvořený systém jim odebírá děti a umisťuje do ústavní péče na převýchovu. Tato zařízení provozovaná katolickou církví dostávají od vlády denní příspěvek na každé takové dítě a na oplátku může v každých volbách počítat s jejich hlasy.
Děti bral nesezdaným párům i svobodným matkám
Maurice Le Noblet Duplessis se narodil v roce 1890 a do čela vlády Quebecu, frankofonní části Kanady se dostal v roce 1936. Antikomunismus a tradiční rodina ale nebylo to jediné, o co se dle vlastních slov zasazoval. V silné opozici stál proti sekularismu, modernímu feminismu či environmentalismu a také proti odborům.
Proti svým odpůrcům ale vedl neférový boj. Jeho pojetí tradiční rodiny totiž v praxi znamenalo, že úřady odebíraly děti všem, kteří se mu znelíbili a jeho představě se vymykali. V sirotčincích tak nekončili jen opravdoví sirotci nebo potomci vážně nemocných či drogově závislých rodičů, ale také třeba děti těch (dočasně) nezaměstnaných či nesezdaných a dále samozřejmě i svobodných matek.
Péčí by to nenazval ani největší cynik
Sirotčince nikdy pro děti neslibovaly snadné a šťastné dětství, ale ty v Duplessisově éře představovaly peklo na zemi. Spravovaly je římskokatolické církve, kterým se jeho smýšlení samozřejmě líbilo, takže brzy vznikla mašinérie, která se točila okolo peněz, nikoli okolo péče o malé či větší svěřence.
A děti? Z nich se sirotci umístěním do církevního zařízení prakticky stali. Kontakt s venkovním světem jim byl odepřen a péčí by přístup jejich opatrovníků nemohl nazvat ani ten největší cynik. Každý den je čekala náboženská indoktrinace doplněná o naprosto zbytečnou dřinu, křik a fyzické násilí, psychický teror i nucený půst. Neposlušnost se trestala nejen rákoskou, ale i sprchováním hadicí.
V sirotčincích končily různě staré děti, od novorozenců po ty dospívající. Ty starší, které si nějaké znalosti a návyky přinesly z domova, pak ještě měly naději na život v normální společnosti, byť si odnášely velké šrámy na duši. Ty mladší na tom ale byly o poznání hůře. Ústavní péče jim jednak odepřela klasickou školní docházku, ale také je ani neučila ani tak základním věcem, jako jsou hygienické návyky. V ruku v ruce s psychickým terorem se běžně stávalo, že se pod dohledem církve pomočovaly ještě i desetileté a starší děti.
Na psychiatrické pacienty byly větší dotace
Po nějaké době ale církevní sirotčince přišly na to, že vláda podporuje psychiatrické pacienty vyšší částkou. Asi tušíte, k čemu to vedlo. Z už tak dost týraných sirotků se velmi snadnou administrativní úpravou stali nesvéprávní svěřenci s potřebou psychiatrické léčby. Státem podporovaná zařízení některé z nich léta v kuse držela pod stálou medikací nebo na nich testovala různé léčebné postupy.
Konec této éry nastal až po Duplessisově smrti v roce 1959. Pro „jeho“ sirotky to ale cestu k lepšímu neznamenalo, alespoň ne hned. Ti, které systém označil cárem papíru za nesvéprávné, jimi zůstávali. Když volali po nějakém odškodnění, nikdo se s nimi nebavil, a to právě proto, že podle dokumentů byli nesvéprávní. V průběhu tří následujících desetiletí stále nebyla veřejnost připravena na to, aby zvěrstva napáchaná Duplessisovou vládou a církvemi zpracovala. Viníci zemřeli nebo zmizeli, dokumenty se ztratily. Finanční kompenzace za zničený život se tak první poškození dočkali až v 90. letech, omluvy se ale za strany státu nedočkali dodnes.
Zdroje: idnes.cz, Wikipedia
