Duplessisovi sirotci – v katolických sirotčincích mučili děti lidí, kteří neodpovídali jeho představě tradiční rodiny

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Kanadský premiér Maurice Le Noblet Duplessis vládne už dvě dekády a jeho fanatický konzervatismus založený na přísných křesťanských hodnotách dobře demonstrují katolické sirotčince, které se jeho přičiněním změnily v peklo na zemi. Ač se sám staví do pozice podporovatele tradiční rodiny a bojovníka proti komunismu, svými činy se mezi totalitními vůdci rozhodně neztratí. Vadí mu nezaměstnaní, nesezdané páry, v nichž se podle něj rodí děti z hříchu, a samozřejmě také svobodné matky jako takové. Asi každý si dá dohromady, že právě tyto (a mnohé další) skupiny obyvatel představují jeho politické odpůrce, s nimiž je třeba zatočit. Dělá to jednoduše – jím stvořený systém jim odebírá děti a umisťuje do ústavní péče na převýchovu. Tato zařízení provozovaná katolickou církví dostávají od vlády denní příspěvek na každé takové dítě a na oplátku může v každých volbách počítat s jejich hlasy.

Děti bral nesezdaným párům i svobodným matkám

Maurice Le Noblet Duplessis se narodil v roce 1890 a do čela vlády Quebecu, frankofonní části Kanady se dostal v roce 1936. Antikomunismus a tradiční rodina ale nebylo to jediné, o co se dle vlastních slov zasazoval. V silné opozici stál proti sekularismu, modernímu feminismu či environmentalismu a také proti odborům.

Proti svým odpůrcům ale vedl neférový boj. Jeho pojetí tradiční rodiny totiž v praxi znamenalo, že úřady odebíraly děti všem, kteří se mu znelíbili a jeho představě se vymykali. V sirotčincích tak nekončili jen opravdoví sirotci nebo potomci vážně nemocných či drogově závislých rodičů, ale také třeba děti těch (dočasně) nezaměstnaných či nesezdaných a dále samozřejmě i svobodných matek.

Péčí by to nenazval ani největší cynik

Sirotčince nikdy pro děti neslibovaly snadné a šťastné dětství, ale ty v Duplessisově éře představovaly peklo na zemi. Spravovaly je římskokatolické církve, kterým se jeho smýšlení samozřejmě líbilo, takže brzy vznikla mašinérie, která se točila okolo peněz, nikoli okolo péče o malé či větší svěřence.

A děti? Z nich se sirotci umístěním do církevního zařízení prakticky stali. Kontakt s venkovním světem jim byl odepřen a péčí by přístup jejich opatrovníků nemohl nazvat ani ten největší cynik. Každý den je čekala náboženská indoktrinace doplněná o naprosto zbytečnou dřinu, křik a fyzické násilí, psychický teror i nucený půst. Neposlušnost se trestala nejen rákoskou, ale i sprchováním hadicí.

V sirotčincích končily různě staré děti, od novorozenců po ty dospívající. Ty starší, které si nějaké znalosti a návyky přinesly z domova, pak ještě měly naději na život v normální společnosti, byť si odnášely velké šrámy na duši. Ty mladší na tom ale byly o poznání hůře. Ústavní péče jim jednak odepřela klasickou školní docházku, ale také je ani neučila ani tak základním věcem, jako jsou hygienické návyky. V ruku v ruce s psychickým terorem se běžně stávalo, že se pod dohledem církve pomočovaly ještě i desetileté a starší děti.

Na psychiatrické pacienty byly větší dotace

Po nějaké době ale církevní sirotčince přišly na to, že vláda podporuje psychiatrické pacienty vyšší částkou. Asi tušíte, k čemu to vedlo. Z už tak dost týraných sirotků se velmi snadnou administrativní úpravou stali nesvéprávní svěřenci s potřebou psychiatrické léčby. Státem podporovaná zařízení některé z nich léta v kuse držela pod stálou medikací nebo na nich testovala různé léčebné postupy.

Maurice Duplessis roku 1952 | Neznámý autor (Montreal Star Publishing Company) – Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1058026


Konec této éry nastal až po Duplessisově smrti v roce 1959. Pro „jeho“ sirotky to ale cestu k lepšímu neznamenalo, alespoň ne hned. Ti, které systém označil cárem papíru za nesvéprávné, jimi zůstávali. Když volali po nějakém odškodnění, nikdo se s nimi nebavil, a to právě proto, že podle dokumentů byli nesvéprávní. V průběhu tří následujících desetiletí stále nebyla veřejnost připravena na to, aby zvěrstva napáchaná Duplessisovou vládou a církvemi zpracovala. Viníci zemřeli nebo zmizeli, dokumenty se ztratily. Finanční kompenzace za zničený život se tak první poškození dočkali až v 90. letech, omluvy se ale za strany státu nedočkali dodnes.


Zdroje: idnes.cz, Wikipedia

Autor: Veronika Rybenská
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz
ZAVŘÍT