Před týdnem jste si z našeho článku mohli udělat dobrou představu o tom, jak se žilo v Alcatrazu vězňům. Ti však nebyli jediní, kdo na malém ostrově s tímto legendárním vězením žil. Přestěhovalo se tam i mnoho dozorců, někteří i se svými rodinami, tedy i dětmi. Jak se žilo právě jim, dětem, jež vyrůstaly u legendární věznice, tedy i poblíž těch nejtěžších zločinců?
Měli zakázáno hrát si na policajty a zloděje
Ostrov Alcatraz měří na délku půl kilometru a na šířku dokonce jen něco málo přes 150 metrů a v době fungování místní věznice, která zabírala jeho značnou část, se na něm rozhodla žít zhruba polovina dozorců. Mělo to totiž nesporné výhody – levný nájem a opravdu krátká cesta do práce, navíc tam s nimi mohly žít i jejich rodiny. V těsné blízkosti těžkých zločinců tak najednou vyrůstaly děti.
Ti, kteří takto strávili dětství, na to ale vzpomínají prakticky jen v dobrém. Nějaká zvláštní omezení však samozřejmě dodržovat museli. Na Alcatrazu si děti z pochopitelných důvodů nesměly hrát na policajty a lupiče, zejména pak nemohly vlastnit plastové či jiné napodobeniny střelných zbraní. Někteří rodiče to svým ratolestem dovolili alespoň tajně doma. Další zvláštností dětského života na tomto místě byla povinnost ihned běžet domů, když zazněl poplach. Ten se spouštěl přibližně jednou ročně, a to většinou kvůli nějakému pokusu o útěk. V takových chvílích měli svobodní obyvatelé ostrova povinnost zůstat doma a nechat svůj byt prohledat dozorci, protože uprchlý trestanec se mohl ukrývat kdekoli.
S vězni se vídali, jejich otcové ale o práci moc nemluvili
Rodiny dozorců se samozřejmě mohly zdržovat jen na určitých částech ostrova. Proplížit se někam, kam měly nejen děti vstup zakázán, tak samozřejmě patřilo k oblíbeným hrám. Často se dostávaly na dohled pracujících odsouzenců, mávaly si s nimi, případně i prohodily pár slov. Minimálně jeden z chlapců to měl od svého otce dokonce i doporučené, aby si z toho vzal poučení do života. S vězni se rodiny také mohly potkat ve chvílích, kdy u nich doma prováděli nějaké opravy a drobné řemeslné práce. Ti méně nebezpeční trestanci jim také pomáhali s domácími pracemi (např. praním prádla). Joyce Ritz, jedno z dětí z Alcatrazu, dokonce uvedlo, že mu boty neopravil nikdo jiný, než proslulý mafián Al Capone, nejslavnějších z místních vězňů.
Navazování kontaktů s odsouzenci ale prakticky skončilo po roce 1946, kdy došlo k povstání, při němž dva z dozorců zemřeli. Mimo zdi vězení prý ale nikdy nikomu žádné nebezpečí nehrozilo. Většina otců o své práci doma nemluvila. Mnozí si tak reálný obrázek o jejich povolání a poměrech v alcatrazské pevnosti udělali až s odstupem času v dospělosti. Většinou to u nich vedlo k prohloubení úcty k vlastním rodičům, protože tato práce se rozhodně nedá označit za snadnou a odpočinkovou.
Děti ve světě vyrůstají na horších a podivnějších místech
Podle historických záznamů strávilo na Alcatrazu své dětství zhruba sto dětí. Pokud pomineme již zmíněné zvláštnosti a to, že jejich cesta do školy vedla přes záliv, vyrůstaly a bavily se jako mnohé jiné děti v blízkém San Francisku. Hrály baseball, pouštěly draky, jezdily na kole i kolečkových bruslích, mohly hrát kulečník a pořádat párty u jukeboxu, na Halloween se převlékaly do strašidelných kostýmů. Školku měly na ostrově, stejně jako malý krám s potravinami nebo poštu. Starší děti mohly prakticky bez omezení cestovat do města, jen musely myslet na to, že poslední trajekt plul před půlnocí. Nesměly ho zmeškat a také na něj mohly nastoupit jen se speciální známkou dokládající jejich bydliště na ostrově.
Ačkoli se nám dětství strávené na ostrově v těsné blízkosti velmi přísné káznice může zdát zvláštní a některým možná až kruté, je dobré si uvědomit, že děti mnohdy i ve vyspělých částech světa žily a žijí v daleko horších podmínkách nebo na ještě podivnějších místech, jako jsou např. pohřební ústavy. Dospělí, kteří strávili dětství na Alcatrazu si ho povětšinou nemohli vynachválit.
Zdroje: alcatrazcruises.com, historycollection.com, insideedition.com
