V očích malého chlapce se odráží nefalšované dětské nadšení. V jedné ruce drží děrovací kleště, v té druhé kus papíru. Na první pohled se může zdát, že jen někdo zachytil šťastné dítě, na ten druhý je všem jasné, že realita je daleko smutnější. Na fotce je zachycený čtyřletý Ištvan Reiner z Maďarska pár týdnů předtím, než ho nacisté poslali i s jeho babičkou do plynové komory.
Jeho otec konvertoval k protestantismu, aby ochránil rodinu
Ištván se narodil v roce 1940 Livii a Belovi Reinerovým. Společně s nimi, se svým nevlastním bratrem Jánošem (*1932), synem Livie z předchozího manželství, a později i s babičkou žili v maďarském Miskolci. Maďarské království stálo během druhé světové války na straně nacistického Německa, a jakmile se ukázalo, jaký osud maďarské Židy čeká, rozhodl se Bela konvertovat k protestantismu, aby ochránil rodinu, zejména svého malého synka.
Jeho snaha však byla marná. Situace se pro židovské obyvatelstvo postupem času jen horšila a ani tento krok nemohl chlapce ochránit. Nepomohlo ani to, že celá rodina nastoupila na nucené práce na blízké farmě, čímž chtěli ukázat, že nemají v plánu novému státním zřízení a jeho cílům škodit, ba naopak mohou být svou pracovitostí a šikovností prospěšní.
Teta ho nechtěla, bála se skrývat židovské dítě
Bela se také snažil poslat syna ke své sestře do Budapešti. Teta se však svého synovce odmítla ujmout, příliš se bála toho, že bude nacisty potrestána za ukrývání židovského chlapce, byť se formálně jednalo o křesťana.
V roce 1943 tak k rodině zavítal na několikadenní kontrolu německý důstojník pod záminkou zhodnocení rodinné situace a hned poté všichni putovali do miskolckého ghetta. Nacisté tam rodinu rozdělili. Belu a jeho nevlastního syna Jánoše poslali do tábora v Jelšavě (dnešní Slovensko) na nucené práce, Ištván putoval s mámou a babičkou do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Livie přežila, chlapec a jeho babička zemřeli v plynové komoře
V táboře od sebe rozdělili i tuto část rodiny. Livii čekaly nucené práce a malý Ištván zůstal s babičkou. Nacisté většinou pořizovali identifikační podobenky nových vězňů a zřejmě při této příležitosti vznikla fotka rozjařeného chlapce ve vězeňské uniformě. Do ruky mu dali na hraní obyčejnou děrovačku a kus papíru. Čtyřletému dítěti stačí přece tak málo, aby projevilo nadšení…
Zda Ištvána vyfotil známý polský fotograf Wilhelm Brasse (toho času rovněž jeden z osvětimských vězňů), který v táboře fotil mezi lety 1941 až 1945, není jisté. Stejně tak se už asi nedozvíme, zda v tom nehumánním prostředí někdo jen neprojevil trochu lidskosti, aby potěšil malého chlapce, nebo zda se jednalo o obyčejnou zlomyslnost bachařů, kteří tak činili pro své vlastní pobavení. Víme pouze to, že chlapce i jeho babičku čekala o pár týdnů později smrt v plynové komoře, stejně jako 11 tisíc dalších obyvatel Miskolce.
Fotografii věnoval muzeu přeživší nevlastní bratr
Livia a její starší syn Jánoš válku přežili a společně v roce 1947 emigrovali do USA. S Belou, který se konce holokaustu dočkal rovněž, se rozvedli a Livia se znovu vdala.
Fotografii, která zachycuje malého veselého Ištvána, věnoval Pamětnímu muzeu holocaustu ve Spojených státech právě jeho nevlastní bratr Jánoš. Kolorovaná verze fotky obletěla svět přibližně před rokem, kdy ji spolu s dalšími snímky z koncentračních táborů publikoval Brit Tom Marshall. Restaurováním starých snímků se dlouhodobě zabývá a k těmto konkrétním uvedl, že se jednalo o jeho dosud nejemotivnější práci.
Zdroje: holocaustcenter.org, Wikipedia, metro.co.uk, 7sur7.be, Faces of Auschwitz/Auschwitz Memorial Museum
