Texas, 15. září 1896. Do té doby nenápadné místo se zapíše do mysli velkého množství lidí, kteří sem přijíždějí přihlížet zinscenované srážce dvou parních lokomotiv. Reklamní akce má přimět jezdit lidi vlakem, což se minimálně toho dne povede. Po kolejích jich sem dorazí na 40 tisíc. Domů už se někteří nevrátí vůbec a někteří se zraněním s trvalými následky, přesto se mnozí shodují, že to stálo za to.
Nápad, jak přilákat cestující
Železnici Katy (Missouri – Kansas – Texas) se o obchodní záležitosti stará William George Crush. Stejně jako majitelé a provozovatelé jiných železnic i zde potřebují, aby vlakem jezdilo co nejvíce lidí.
Když na Katy zmodernizují lokomotivy, začne se vršit materiál, pro který nenacházejí využití. Crush proto navrhuje uspořádání podobné akce, jaká slavila velký úspěch o pár měsíců dříve nedaleko Clevelandu v Ohiu. Srazily se tam dva vlaky pro pobavení diváků. Otec myšlenky A. Streeter si ale tento, do té doby nevídaný, nápad nenechal patentovat, takže Crush má volné pole působnosti. Katy by něco podobného mohlo přivést zákazníky, a to pouze za cenu nepotřebného šrotu.
Na místě zbudují velkolepé zázemí pro diváky
Reklama láká obyvatele z různých koutů Texasu na místo zvané Crush. Za zpáteční jízdenku na speciální výletní spoj zaplatí jednotnou sazbu 2 dolary (ekvivalent dnešních cca 61 dolarů, tedy zhruba 1400 korun). Místo plánované srážky se nachází asi 20 km severně od města Waco. Vstup na samotnou podívanou se už zvlášť neplatí. Během klíčového dne se na místo sjede okolo 40 tisíc zvědavců. To je víc, než kolik má tehdejší druhé největší texaské město obyvatel.
Přípravy na setkání tolika lidí probíhají ve velkém stylu a obnášejí např. i vyvrtání studní, postavení cirkusového stanu, vybudování tribuny a dalšího zázemí. Nechybějí samozřejmě ani prodejní stánky. Hlavně však musí být postaven čtyřkilometrový úsek železnice, aby se naprosto zamezilo možnosti, že se na trati objeví jiný vlak.
Lokomotivy naberou rychlost přes 70 km/h
A co otázky bezpečnosti pro diváky? Rychlostní zkouškou se vytipuje bod kolize a inženýři od železnice ubezpečují Crushe, že kotle parních strojů v lokomotivách nemohou vybuchnout. Crush pak trvá na tom, aby se prostor pro obecenstvo nacházel nejméně 180 metrů od kolejí, blíže se bude moci dostat jen tisk.
Okolo páté odpoledne podívaná začíná. Lokomotivy jsou vytaženy do mírného svahu naproti sobě, dělí je od sebe šest kilometrů. Když dá Crush znamení k začátku akce, posádky otevřou přívod páry, nechají ujet stroje vzdálenost čtyř otáček hnacího kola a vyskočí ven. Rachot obou lokomotiv se zdá zprvu nepatrný, ale pomalu sílí, jak se blíží k divákům. Slabý zvuk rychle nabírá na intenzitě a mění se v burácející řev parních strojů, až vyvrcholí ohlušujícím nárazem tun kovu do podobné masy dalšího kovu.
Náhle nastává nepřirozené ticho, které o okamžik později protrhává mohutná exploze obou parních kotlů. Vzduchem směrem k divákům letí třísky i železné úlomky, nepatrné i velké. Dav panikaří a snaží se z místa uniknout.
Nepřehlédněte: Nejhorší vlaková neštěstí u nás i ve světě – stojí za nimi nepozornost, alkohol, tsunami a selhání brzd.
Oběti na životech šly stranou
Na místě zůstávají dva lidé, které následky exploze usmrtily, a množství zraněných. Fotograf Jarvis Deane např. přijde kvůli letícímu šroubu o oko. Z lokomotiv zase zůstává jen hromada šrotu a návštěvníci si většinu střepin odnesou domů na památku.
Crush dostává okamžitou výpověď v očekávání šílené reakce společnosti a tisku. Když se ale žádné negativní ohlasy na Katy nesesypou, přijmou ho obratem zpět. Proběhne několik soudů s rodinami obětí a fotograf se dočká odškodnění ve výši deset tisíc dolarů.
Katy na celém incidentu vydělá a těší se velké pozornosti, což ostatně bylo i cílem celé reklamní akce. Na oběti a zraněné jakoby nikdo nebral ohled a v následujících letech proběhne ještě několik dalších řízených srážek vlaků na tomto místě i na různých další.
