Když se u vás koná významné a dlouho odkládané setkání, je naprostou samozřejmostí, že si dáte záležet a všechny pohostíte něčím dobrým. Pokud mezi vaše hosty patří kolaborantští novináři, kteří vás chtějí natlačit do kouta a vynutit si na vás podporu svých postojů, musíte je pohostit opravdu důkladně. Nejlépe tak, aby alespoň někteří z nich skončili ve špitále. Nebo ještě lépe na hřbitově.
Novinářská víra ve vítězné Německo
Máme rok 1941 a s okupačním režimem v naší zemi aktivně spolupracuje hned několik novinářů. Tito kolaboranti se nestydí do svých plátků pouštět propagandu nebo komentáře oslavující nacisty, kterým přejí vítězný konec války. Často se nechávají slyšet, že oni jako aktuální vládnoucí vrstva, by měli mít u protektorátních politiků větší respekt.
Karel Lažnovský je jedním takovým novinářem. Vede deník České slovo, v němž se nestydí psát např. toto: „Přes všechny obavy je nutno přejíti k víře, že čím více budeme německému nacionálnímu socialismu pomáhati, tím spíše se můžeme nadíti přátelského porozumění. Vítězné Německo bude organizovat na nové základně celou střední Evropu. Bude to duch poválečné doby, který si vynutí tuto šťastnou organisaci nové Evropy.“ Své počínání dokonce považuje za vlastenecké.
Sedmička vedoucích novinářů
Karel Lažnovský patří spolu s šesti dalšími mezi tzv. sedmičku vedoucích novinářů, která vzniká v březnu roku 1941. Dále do ní patří Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer a Karel Werner. Snaží se o postupné začlenění českých zemí do říše a přijetí nacistické ideologie. Právě v tom naráží na postoj protektorátní vlády, nejednou si stěžují na její neochotu při spolupráci s okupanty.
Novinářům přesto roste sebevědomí a situace se začíná vyostřovat. V létě roku 1941 londýnský rozhlas vyzývá k bojkotu protektorátního tisku, ke kterému dojde 14. září. Sedmička novinářů okamžitě žádá o veřejnou podporu ministerského předsedu Aloise Eliáše. Ten dlouho odmítá, ale nakonec přece jen souhlasí se schůzkou, protože nechce, aby novináři vyvíjeli stejný tlak na prezidenta Emila Háchu.
Je libo chlebíček s tyfem nebo raději s tuberkulózou?
Alois Eliáš se na schůzku s novináři opravdu důkladně připraví. Prostřednictvím svého přítele Miloše Kliky se spojí s ředitelem bakteriologického ústavu při Karlově univerzitě Františkem Patočkou. Ten spolu se svými kolegy laboratorně vyšlechtí bakterie tyfu, tuberkulózy a přidá i novinku doby – botulotoxin. Do chlebíčků s pomazánkou a sardinkami, které Eliáš přinese z domu nebo je koupí v lahůdkářství, jsou bakterie dopraveny pomocí injekční stříkačky.
Čtěte také: Lidice ve světě – obce, městské části, ale i novorozené dívky dostaly jméno po české obci vypálené nacisty.
Schůze se koná 18. září 1941. Každý ze zúčastněných novinářů má možnost k debatě zakusovat skvěle vypadající chlebíčky. Zatímco novináři opět řeší nedostatečnou podporu nacistů od protektorátní vlády, Alois Eliáš se neustále snaží odvést řeč jinam. K žádnému konkrétnímu stanovisku nedojdou.
Velkolepý pohřeb Lažnovského
Tlak kolaborantů z tisku nadále sílí. Nakonec si vymohou i schůzku s prezidentem Háchou. Naplánována je na 25. září, ale už k ní nedojde. Lažnovský, Křemen a Krychtálek onemocní a jsou hospitalizování nejdříve v nemocnici na Vinohradech, následně pak v podolském sanatoriu SS.
Prokáže se nákaza tuberkulózou a gestapo nenechá nic náhodě, okamžitě začíná věc vyšetřovat. 27. září do svého nového úřadu zastupujícího říšského protektora nastupuje Reinhard Heydrich, který okamžitě vyhlašuje výjimečný stav následovaný stanným právem. Jeho hlavním cílem je zlikvidovat odboj.
Lažnovský nakonec 10. října nákaze podlehne. Pitva u něj prokáže nákazu tyfem. Nacisté toho samozřejmě okamžitě využijí ke své propagandě. Vystrojí mu státní pohřeb a pojmenují po něm část pražského nábřeží (dnes Rašínovo).
Nepřehlédněte: „Jen si vezmu kabát,“ pravil Oldřich Frolík gestapákům klidně, pak je postřílel a ujel jejich autem.
Eliáše už nepodezírali z atentátu, přesto jej popravili
Alois Eliáš je mezitím 29. září zbaven funkce, zatčen a podrobován výslechům. Vyšetřování však spojitost mezi ním a smrtí Lažnovského neprokáže, ač se Heydrich opravdu snaží. Gestapo ale dlouhodobě sleduje jeho napojení na odboj, takže je brzy odsouzen k trestu smrti. K popravě, která se z více důvodů odkládá několik měsíců, dojde ve víru událostí po atentátu na Heydricha, konkrétně 19. června 1942 na Kobyliské střelnici zastřelením.
Atentát na kolaborantské novináře se stal důrazným varováním pro další takové, kteří by snad chtěli trávit českou společnost svými články.
