Když se žebračka Marina Schuchová z Vernířovic odhodlala 3. dubna 1678 ukrást v kostele svatou hostii, asi si mohla jen těžko představit, jakou mašinérii tím odstartuje. Učiní tak na žádost losinské porodní báby Doroty Grörové. Ta chce vyzkoušet radu Doroty Davidové, která tvrdí, že kráva bude dojit více mléka, když hostii sežere. Nedlouho poté už je všechny vyslýchá inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu.
S plnou důvěrou hraběnky
Na své panství jej povolá hraběnka Angelia Anna Sibylla de la Galle (roz. Žerotínová). Právě ona, která prý své poddané nenávidí, žádá inkvizitora, aby se zdržel mučení. Prvním obětem stačí torturou jen pohrozit a hned se rozmluví.
Boblig ale využije svých manipulátorských schopností a hraběnku přesvědčí o nebezpečí hrozícím ze strany čarodějnic. Podlehne mu a ochotně souhlasí, že další podezřelé může mučit, jak potřebuje, resp. chce. Plně mu důvěřuje.
Pro jedny sympatický společník, pro druhé noční můra
Šestašedesátiletý Boblig se chlubí tím, že má s inkvizicí bohaté zkušenosti a opravdu je možné, že se již ve svých 27 letech zapojil do procesů v rodném Slezsku. Nejspíš právě i kvůli tomu nedokončil studia, resp. nezískal doktorát. Jako kandidát dvojího práva však funkci inkvizitora vykonávat může.
Ví, kam až může ve svém jednání zajít a využívá toho. Lehce dostane lidi tam, kam potřebuje. Mnohé vesničany přiměje donášet ne zastrašováním, ale tím, že v nich vzbudí sympatie. Ve svých obětech však vyvolává úzkost. Nesnese, když mu někdo klade odpor, což nevinní lidé ze začátku samozřejmě dělají. Staví se proti němu i šumperský děkan a oblíbený kněz Kryštof Alois Lautner. Boblig neváhá, shromáždí svědky, Lautnera nechá zbavit duchovní funkce, uvěznit, mučit a nakonec ho pošle na hranici. Přiznání po dvoutýdenní tortuře se považuje za dostatečný důkaz.
Šlo mu o zisk nebo si jen užíval své převahy?
Dnes se můžeme jen domnívat, co skutečně stálo za Bobligovým fanatismem a ukrutnou snahou dostat všechny domnělé čarodějnice a další provinilce. Často se uvádí jeho touha po zisku. Proti tomu však stojí fakt, že se během 14 let vyšetřování vůbec neměl špatně. Dostával pravidelný plat, užíval si dobrého bydlení a opulentních hostin, které pořádal i během mučení obviněných.
Na druhé straně ale stojí to, že se ve Velkých Losinách nechtěl dlouho zdržovat a přesídlil do Šumperku, kde obviňoval majetnější měšťany, nikoli jen chudší vesničany. I později viděl ještě dál a obviněné ze Šumperka nutil vypovídat proti majetným měšťanům z Olomouce. Majetek odsouzených však rozhodně nepřipadl rovnou do rukou členů inkvizitorského tribunálu. Museli jej vykoupit, byť často velmi výhodně. Chybí ale jakýkoli doklad o tom, že Boblig takovou transakci provedl.
Uvažuje se také o tom, že Bobligovo chování ovládal sadismus a on si mučení nevinných lidí jednoduše užíval.
Dělal si Boblig, co chtěl?
Bobliga sice v jeho konání nikdo příliš neomezoval, ale rozhodně si nemohl dělat, co chtěl. Dozor nad jeho činností vykonával pražský apelační soud, který také stanovil postup výslechu a mučení podezřelých. Většinu úkonů musela schválit hraběnka. Boblig však uměl velmi dobře využít svého vlivu a také každé příležitosti k tomu, aby procesy pokračovaly. Je také možné, že kdyby měl k dispozici větší vězení, nahnal by do něj více obětí.
Čtěte také: Baron Trenck byl dobrodruhem a vojenským velitelem. Dnes ho najdete v Kapucínské hrobce v Brně.
Radním města Olomouce se také snažil ukázat, že mají mezi obyvateli kacíře, ti ale jeho zprávy ignorovali, nechtěli ho tam. Boblig si stěžoval u knížete Lichtenštejna a ten požádal o radu císaře Leopolda I. Radní k věci poskytli důkazy o inkvizitorově činnosti, Bobligovi se však dostalo pouze vlažného napomenutí, že nemá překračovat své pravomoci. Olomoučtí tak naštěstí zůstali jeho praktik ušetřeni.
Boblig se dožil vysokého věku 87 let a jen v rámci procesů na Šumpersku má na svědomí přes sto lidských životů.
