Mnoho lidí má pocit, že být obyčejným pěšákem představovalo to nejnebezpečnější, co mohlo vojáka při jeho službě potkat. Velmi záleželo na bojišti, konkrétní akci i na každém jednotlivci a jeho psychice. Existovaly i další nebezpečné pozice, kde hrozilo velké nebezpečí úmrtí. Někteří je považují dokonce za ty nejnebezpečnější vůbec, ale jak už jsme naznačili, vše se odvíjelo v závislosti na okolnostech a nelze to takto jednoduše paušalizovat.
Jakákoliv pozice v ponorce
Pokud znáte film Das Boot z roku 1981, budete mít poměrně slušnou představu o tom, co to znamenalo sloužit během války právě na ponorce. Stísněné prostory začaly dříve či později lézt na mozek téměř každému členovi posádky. Plavby trvaly dlouhé týdny a doprovázel je strach z lodí vybavených sonarem, které ponorky vyhledávaly a následně je napadaly hlubinnými pumami. Útoky přicházely i ze vzduchu a účastnila se jich např. i 311. československá bombardovací peruť.
To však nepředstavovalo jediné nebezpečí. Torpéda, která odpálila osádka ponorky, často opisovala kruh. Střela se tedy mohla vrátit a zasáhnout je samotné. Další nebezpečí představovaly dieselové výpary a jakékoli mechanické poruchy, které vedly k tomu, že se ponorka nebyla schopná vynořit. Její osádku pak čekala smrt udušením, případně utonutím.
Pozice zadního a spodního střelce u bombardérů
K letectvu byli, podobně jako k námořnictvu, bráni jen ti nejlepší, nejzdravější a přednostně i ti, kteří o to sami projevili zájem. Valná většina vojáků sem nastupovala dobrovolně, plně si vědoma toho, co je může potkat.
Mezi nejnebezpečnější patřily pozice zadního a spodního střelce u bombardérů. Spodní výsuvnou věží disponovaly např. známé bombardéry B-17 a B-24. Tyto věže trpěly poruchami, mj. v zasouvacím mechanismu, což při nouzovém přistání znamenalo pro spodního střelce jistou smrt. Spodní věž také nechránil žádný pancíř a stávala se často cílem nepřátelských útoků. Do zadní části letounů také směřovala většina leteckých útoků, takže i zadním střelcům hrozilo velké riziko, že se z mise nevrátí.
Posádky obchodních lodí a pilot jejich stíhačky
Obchodní lodě převážely potřebný vojenský materiál z Ameriky přes Atlantik i Pacifik na různá místa bojů a stávaly se tak jedním z nejčastějších cílů útoků.
Nebezpečnou úlohu měl i pilot stíhačky, kterou byly některé lodi vybaveny. V případě nepřátelského útoku vzlétl za pomoci leteckého katapultu, aby ochránil konvoj. Neměl už však kam přistát. Pilot měl 2 možnosti – nouzové přistání na hladině nebo opuštění letadla na padáku. V obou případech musel doufat, že přežije a že jej posádka lodi vytáhne zpět na palubu.
Plamenometčík
Pokud se na chvíli zaměříme i na samotnou pěchotu, jednu z nejnebezpečnějších úloh měli speciální pěšáci obsluhující plamenomety. Jelikož nesli z pohledu nepřátel velmi neoblíbenou zbraň, která se dala velmi dobře rozpoznat z dálky, stávali se primárním cílem odstřelovačů společně s veliteli jednotek. Protivník střílel přímo plamenometčíka, který představoval větší a jistější cíl než nádrž plamenometu. Pokud však byla zasažena ona, nevybuchla, jak se nám snaží demonstrovat filmaři. Stabilní směs začala pod tlakem unikat, což obvykle nositele zbraně srazilo na zem.
Plamenomety se daly použít až na relativně krátkou vzdálenost pár desítek metrů a jejich nositelé tak často čelili mj. útokům granáty. Z dalších nebezpečí můžeme jmenovat poryvy větru, které mohly odvrátit zapálenou kapalinu do nežádoucího směru, a to i tam, kde stál sám plamenometčík.
Polní telefonisté, parašutisté a další
Nebezpečnou práci zastávaly i týmy obsluhující polní telefon a rozhlas. Pokud nepřítel někde na bojišti spatřil anténu, okamžitě se na ni zaměřil.
Vysoce nebezpečných pozic se samozřejmě najde daleko více. Mezi elitu bezpochyby patřili parašutisté, kteří pod rouškou tmy vyskakovali nad nepřátelským územím. Čekaly je velmi nebezpečné úkoly související s podporou domácího odboje nebo zpravodajskou činností. Mnoho z nich šlo do akce s tím, že se konce války nedožijí.
