Existovaly ve starém Římě gladiátorky? Ačkoli je jich málo, v umění, zákonech a písemných zprávách existují důkazy o tom, že se ženy v období pozdní římské republiky a raného římského císařství účastnily tohoto brutálního sportu a pro zábavu mezi sebou zuřivě bojovaly se zbraněmi.
Co vedlo ženy a dívky k tomu, aby se staly gladiátorkami?
Gladiátorských her se účastnily ženy ze všech společenských vrstev. Zotročené ženy obvykle pracovaly pro bohaté rodiny a podnikavý majitel mohl vycítit příležitost. Ženy ze střední a vyšší třídy bojovaly, ze stejných důvodů jako mladí privilegovaní muži. Je to vzrušující. Je to jiné. Naštve to jejich rodiče.
V té době se ženy věnovaly různým sportům a cenily si udržování kondice. Římští úředníci je v tom podporovali. Bohaté ženy si mohly dovolit trénink a měly na cvičení volný čas. „Manažeři“ profesionálních gladiátorských souborů povzbuzovali ženy, které vynikaly ve sportovních aktivitách, aby si vyzkoušely gladiátorské zápasy, které nabízely peníze a půvab.
I když římský senát vydal v letech 11 a 19 n. l. zákony, které zakazovaly ženám ze střední a vyšší třídy bojovat jako gladiátorky, zřejmě bez většího účinku, protože zprávy o vysoce postavených ženách, které se gladiátorství věnovaly, se objevovaly ještě dvě století poté.
Zobrazení gladiátorek v umění
Pouze jedno dochované umělecké dílo, uložené v Britském muzeu, jasně zobrazuje gladiátorky. Na starověkém mramorovém reliéfu nalezeném v Halikarnassu v dnešním Turecku jsou zobrazeny dvě ženy bojující se štíty, meči a chrániči nohou. Postavy jsou označeny jako Amazonka a Achillia, což jsou pravděpodobně umělecká jména, která mají evokovat řeckou mytologii. Nápis nad jejich hlavami naznačuje, že bojovaly v čestné remíze.
Jiná díla představující gladiátorky mohla být podle vědců po staletí mylně interpretována. Bronzová socha z prvního století našeho letopočtu, uložená v německém Museum für Kunst und Gewerbein, byla dlouho považována za ženu držící čisticí nástroj. Podle přehodnocení španělského vědce z roku 2011 se jedná spíše o gladiátorku, která vítězoslavně zvedá krátký zahnutý meč zvaný sica.
Jeden z nejzajímavějších objevů se odehrál v roce 1996, kdy archeologové objevili mezi zpopelněným popelem ve složitém hrobě z římské doby v londýnské čtvrti Southwark fragment ženské pánve.
Ozdobné předměty a pozůstatky bohaté hostiny naznačovaly, že se jedná o pohřeb gladiátora. Jenny Hallová, tehdejší kurátorka rané historie, uvedla, že je na 70 procent pravděpodobné, že zesnulá byla gladiátorka, ačkoli někteří skeptici tvrdili, že Velká žena z Dover Street, jak se jí přezdívalo, mohla být též gladiátorovou manželkou nebo přítelkyní.
Gladiátorská tradice
O mužských gladiátorech, kteří bojovali téměř tisíc let po celé římské říši, jež se v době svého největšího rozmachu rozkládala od západní Asie až po Britské ostrovy, se dochovalo mnohem více svědectví. V samotném Římě začaly gladiátorské zápasy v prvních stoletích před naším letopočtem jako součást opulentních pohřebních obřadů, zejména mezi politicky ambiciózními aristokraty.
V roce 65 př. n. l. využil Julius Caesar 320 párů gladiátorů údajně k uctění svého dávno mrtvého otce. Ačkoli byly soutěže krvavé, gladiátoři byli považováni za vzory síly a statečnosti, kteří mohli inspirovat davy k větší loajalitě vůči Římu.
Mnozí gladiátoři byli zotročení nebo váleční zajatci, ale i mladí svobodní lidé mohli dobrovolně riskovat život v naději na slávu a bohatství. Populární gladiátoři byli uctíváni jako sexuální symboly a byli oslavováni v římských tavernách. Na rozdíl od hollywoodských představ gladiátoři málokdy bojovali na život a na smrt.
Gladiátorky jako lákadlo pro diváky
Diváci toužili po novinkách, což organizátory her podněcovalo k tomu, aby nabízeli stále exotičtější vystoupení. Ženské gladiátorky bojující mezi sebou se do této kategorie hodily. Podle římského historika Cassiuse Dia uspořádal Nero v roce 59 n. l. exhibici, která byla zároveň nejhanebnější a nejvíc šokující, když muži a ženy nejen ze střední třídy, ale dokonce i ze senátorského stavu jezdili na koních, zabíjeli divoká zvířata a bojovali jako gladiátoři, někteří dobrovolně a někteří proti své vůli.
V roce 200 n. l. císař Septimius Severus zakázal všechny ženské gladiátorské zápasy, údajně poté, co slyšel tak oplzlé vtipy na adresu žen v atletickém klání, že se obával, že tento sport plodí neúctu ke všem ženám.
Zápal pro gladiátory obecně do pátého století značně poklesl, zčásti kvůli šíření křesťanství, zčásti proto, že náklady na pořádání takových akcí se s rozpadem římské říše staly neúnosnými.
Zdroj: worldhistory.org, bbc.com, historyhit.com
