Čarodějnice z Bukového lesa, tak by zněla jedna z mnoha přezdívek sadistické dozorkyně z Buchenwaldu, kdybychom ji celou přeložili do češtiny. Její vězni a později i tisk ji ale titulovali mnohými dalšími jmény, které vás okamžitě utvrdí v tom, že se nejedná o žádnou pohádku. Mnohem častěji se jí říkalo Buchenwaldská bestie nebo též Buchenwaldská děvka. Ilse Koch trýznila v táboře muže i ženy různými způsoby. Asi nejděsivější byla její záliba ve šlehání těhotných žen bičem s žiletkami a stahování vězňů, kteří měli zajímavé tetování, z kůže.
Kde zůstalo to zdvořilé dítě?
Ilse Koch působila v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald v letech 1937 – 1943, značnou část doby po boku svého manžela Karla-Otta Kocha. Seznámila se s ním krátce po svém vstupu do NSDAP v roce 1932. Jako vystudovaná účetní měla mít na starosti pouze administrativní chod věcí, jako žena velitele ale měla daleko větší ambice.
Jak se z ní stala sadistická bestie, se můžeme jen domnívat. Narodila se v Drážďanech v roce 1906. O jejím dětství se dochovaly zprávy, že byla bezproblémovým, šťastným a zdvořilým dítětem. V Buchenwaldu se v ní ale probudila nelidskost neskutečných rozměrů.
Vězně stahovala z kůže kvůli tetování, těhotné vězeňkyně bičovala
Chování Kochových k vězňům se stalo veřejným tajemství v řadě koutů Německa. Ilse si na nich vybíjela své sadistické choutky mnohými způsoby, při projížďce na koni je např. švihala přímo ze sedla. Ostatní bachaři zase více a „svědomitěji“ všechny trestali, když věděli, že se dívá. Nepochopitelné bylo i její chování k těhotným vězeňkyním. Ty měla švihat speciálně upraveným bičem doplněným o žiletky. Sama přitom měla děti.
To nejhorší, co jí ale bylo po válce kladeno za vinu, bylo stahování vězňů z kůže, resp. usmrcení těch, jejichž tělo zdobilo nějaké zajímavé tetování. Sbírala je a nechávala si z nich vyrábět i různé artefakty. Spolupracovala přitom s vězeňským lékařem Erichem Wagnerem, který v téže době sepisovat dizertační práci o vztahu mezi tetováním a kriminalitou. O tom, co s potetovanou kůží dělala, se dodnes vedou spory. Dva z přeživších vězňů uvedli pod přísahou, že z lidské kůže bylo vyrobeno minimálně jedno stínítko lampy a z lidských kostí její další části.
Odsouzeni za zpronevěru
V roce 1941 přesídlil její muž do Lublinu, kde stál při zrodu vyhlazovacího táboru Majdanek. Ona zůstala v Buchewaldu až do svého i manželova zatčení, k němuž došlo v roce 1943. Jak je z uvedených let zřejmé, nesoudili je za válečné zločiny, válka v té době měla zuřit ještě další dva roky.
Nepřehlédněte: Kurt Gerstein a jeho zpráva z vyhlazovacího tábora, které nikdo nevěřil.
Ona i její manžel stanuli před tribunálem pro podezření ze zpronevěry, vlastního obohacování a vraždy vězňů, které usmrtili jen proto, aby jim zabránili svědčit. Karl-Otto Koch byl odsouzen k trestu smrti, Ilse však pro nedostatek důkazů v roce 1944 pustili.
Provaz nedostala ani po válce
Usadila se u příbuzných v Ludwigsburgu, kde žila až do 30. června 1945, kdy si pro ji přišly americké úřady. Spolu s dalším 30 obviněnými tak o dva roky později stanula před vojenským soudem v Dachau, v té době v osmém měsíci těhotenství. Jak k početí došlo, nedokázal (či spíše nechtěl) nikdo vysvětlit, každopádně to nikoho, kdo ji v posledních letech poznal, nepřekvapilo. Pověst nymfomanky a Buchenwaldské děvky jí předcházela. Od soudu odcházela s trestem na doživotí za podněcování k vraždě a těžké týrání vězňů.
Jenže doživotí se v roce 1948 změnilo na směšné čtyři roky odnětí svobody kvůli nedostatku důkazů. Vlna nevole, kterou tento krok vyvolal, způsobila opětovnou změnu výše trestu, zpět na doživotí. V roce 1967 se Ilse Koch ve své cele oběsila. Sebevraždu po válce spáchal i jeden z jejích synů, který nedokázal žít s činy svých rodičů. Ten nejmladší, počatý ve vazbě a odebraný po odsouzení na doživotí, ji začal navštěvovat po dovršení dospělosti.
Zdroje: schoolhistory.co.uk, history.com, Wikipedia | foto: Wikimedia, CC
