Údolí smrti, tak začali vojáci říkat oblasti podél potoka Kapišovka na východě Slovenska, když tam v říjnu roku 1944 sváděli kruté boje v rámci Karpatsko-dukelské operace. Ta velmi zasáhla devět zdejších obcí, mimo jiné také Nižnou a Vyšnou Pisanou. Právě z nich se vrací domů osmnáctiletá studentka Květa Axmanová (později provdaná Bartoňová). Vydala se tam rok po válce odvézt nasbírané oblečení a další potřebné věci. Čekala poválečnou bídu, která postihla mnohá místa naší vlasti, ale to, co tam se spolužačkou z Učitelského ústavu a dalšími dvěma gymnazisty spatřili, teď nemůže dostat z hlavy. Musím těm dětem nějak pomoci, honí se jí hlavou. V myšlenkách se jí záhy rodí nápad na odvezení těch nejvážněji zasažených dětí na Moravu, kde jim zajistí ubytování, lékařskou péči, jídlo, oblečení i školní docházku.
Živořili v narychlo postavených srubech
Z vesnic v Dukelském průsmyku zbyly jen ohořelé ruiny, všude se tu ještě dlouho po válce nacházely miny. Snad každý z místních si z krutých bojů odnesl nějaké trauma, k jehož překonání rozhodně nepřispělo následné odklízení těl mrtvých vojáků z okolí. Všichni trpěli hlady, nemocemi, parazity a v neposlední řadě také zimou. Přeživší bydleli pohromadě v narychlo postavených srubech a živořily tam s nimi i děti včetně mnoha sirotků, kterých se museli ostatní ujmout.
A byli to právě sirotci, kteří mladé studenty prosili, aby je odtamtud vzali pryč. V tu chvíli už Květoslava Bartoňová (tehdy ještě Axmanová) věděla, že tady rozhodně nebude stačit jednorázová dobročinná akce v podobě přivezených věcí. Různé organizace sice pořádaly sbírky a dětem zajišťovaly ozdravné pobyty, rozhodně to ale nebylo v potřebné míře. Děti, zejména ty osiřelé, potřebovaly teplo, pocit bezpečí, někoho a něco, co jim pomůže zapomenout na zažité hrůzy.
Dětem zajistila ubytování, základní potřeby a školní docházku
Po návratu domů se rozhodla konat. Pod záštitou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti začala spolu s Věrou Kristkovou shánět věci a peníze. Obíhaly místní firmy jak kvůli financím, tak kvůli oblečení nebo vybavení do školy, oslovovali i drobné dárce. Sotva dva roky po válce sice měla většina z nich hluboko do kapsy, přesto kdekdo přispěl a dohromady se vybralo 125 tisíc korun, na tu dobu velká částka.
Jakmile měly studentky vše nachystané, netrpělivě čekaly na děti. Slovenské úřady vybraly ty nejpotřebnější a poslaly je vlakem na konci srpna 1946 do Olomouce. Květa si na nádraží převzala 45 zubožených a podvyživených děti ve věku od šesti do čtrnácti let, z nichž některé přijely bosé či zavšivené.
Čtěte také: Vlastě Kálalové, která vybudovala nemocnici v Bagdádu, zavraždili Němci na konci války celou rodinu.
O svém činu nemluvila
Třináct dívek si převzaly sestry Voršilky, ostatních dětí se postupně ujaly místní rodiny. Měly zajištěné všechno – střechu nad hlavou, zdravotní péči, stravu i školní docházku včetně všeho potřebného vybavení. Spokojené děti pak Československá společnost nafotila a jejich snímky posílala dárcům s poděkováním. Květa Bartoňová se o ně zajímala ještě přinejmenším rok. Chtěla vědět, jak se mají, jak se učí. Když viděla, že jsou spokojené, kontakt s nimi dále neudržovala.
Přišel převrat v únoru 1948, ve víru událostí zůstal obdivuhodný čin dvou mladých žen zapomenut a ani ony neměly potřebu na něm budovat nějakou svou slávu, kvůli tomu to nedělaly. Paní Květa se vdala, měla dvě děti a začala řešit starosti jiného druhu. Nový režim jí kvůli jejím rodinným vazbám (její otec byl legionář a její teta řeholnice týraná StB) neumožnil učit jinde než na vesnických školách. S žádným ze zachráněných dětí se nesetkala až do roku 2017 , kdy ji navštívily hned dvě. Paní Bartoňová téhož roku zemřela a teprve poté jsme si mohli její příběh přečíst. Vysloveně si totiž přála zveřejnit ho až po své smrti.
Zdroj: pametnaroda.cz, wikipedia.org
