Masová automobilová doprava se teprve začíná rozvíjet a už je potřeba řešit nový problém – bezpečnost chodců. Motorová vozidla již od svých prvních sériově vyráběných kusů dokáží vyvinout poměrně vysokou rychlost. Při střetu s překážkou dochází ke značným škodám, pro pěší však představuje riziko vážného zranění, často i smrtelného. Vynálezci však nenechají na své zajímavé nápady dlouho čekat a tak již ve dvacátých letech vzniká jakási záchytná síť v přední části vozů.
První chodec, který se stal obětí dopravní nehody
Jako první pěší oběť srážky s motorovým vozidlem ve Velké Británii a pravděpodobně i na celém světě se udává Angličanka Bridget Driscoll. Když 17. srpna 1896 přecházela přes londýnskou ulici se svou dospívající dcerou May a její přítelkyní, srazilo ji auto patřící Anglo-French Motor Carriage Company. Čtyřiačtyřicetiletá žena utrpěným zraněním podlehla. Ač se svědkovi nehody zdálo, že se vůz pohyboval nepřiměřeně rychle, ve skutečnosti nemohl vyvinout vyšší rychlost než nějakých 13 km/h. Podle řidiče Arthura Jamese Edsalla dokonce nejel rychleji než 6,5 km/h a po prohlídce vozidla vyšlo najevo, že tento kus ani nedokáže vyvinout vyšší rychlost než nějakých 7,4 km/h.
Tehdejší koroner Percy Morrison prohlásil, že doufá, že se taková věc už nikdy nestane. S rozvojem automobilové dopravy a nástupem prvních sériově vyráběných, tedy i cenově dostupnějších vozů, však začalo být jasné, že nehod bude nejspíš jen přibývat.
Chytač chodců měl zabránit pádu pod kola
První auta vycházela svým vzhledem z kočárů tažených koňmi a hranaté tvary měly hodně daleko k tomu, jak osobní vozidla vypadají dnes. Podobně tomu bylo i s bezpečností pro chodce. Jak vážných a smrtelných nehod přibývalo, začaly se objevovat první vynálezy, které měly fatálním následkům střetů chodců s vozidly zabránit. Primárně se snažily minimalizovat riziko pádu pěšího pod kola, ať už jeho zachycením, nebo naopak odstrčením z cesty.
Historicky první bezpečnostní prvky tak představovaly jakési síťové chytače namontované v přední části vozidel. V polovině 20. let ve Francii se pokoušel prorazil „lapač chodců“ připomínající obyčejnou lopatu. V Nizozemí na konci 20. let zase vznikla pružná konstrukce, která měla sraženému zachytit nohy a udržet ho na přední masce vozu.
Jak vypadal takový lapač chodců si můžete prohlédnout na tomto videu:
Inspiraci hledali i u parních lokomotiv
Jiní vynálezci hledali inspiraci u parních lokomotiv, které byly vybaveny tzv. smetadly na odsunutí překážek z tratí. Na auta pak podle jejich vzoru montovali jednoduchý nárazník z plechu a pletiva. V případě nákladních vozidel mu na začátku 30. let vymysleli dokonce ovládatelnou podobu, kterou měl řidič spustit k zemi až ve chvíli, kdy věděl, že dojde k neodvratitelné srážce s chodcem.
Různé podoby chytačů a ochránců chodců vznikly na více místech. Systémy ale nefungovaly, jak jejich konstruktéři slibovali. Ve větších rychlostech se ukázaly jako neúčinné, na rychlou reakci řidičů u těch jimi ovládaných se také nedalo spolehnout. Z dnešního pohledu úsměvné vynálezy proto zůstaly pouze u prototypů.
Zdroje: Wikipedia, atlasobscura.com, bloomberg.com
