Na toaletní papír jsme si během posledního staletí zvykli jako na naprostou samozřejmost. Na českém, resp. slovenském trhu se v klasické podobě roličky začal objevovat na začátku 70. let. Vyrábět ho začaly harmanecké papírny na středním Slovensku. Mnozí z nás si jistě vzpomenou na rok 1988, kdy tato komodita z obchodů rázem zmizela a několik týdnů zcela chyběla. Příčinou byl požár ve zmíněném papírenském závodu i centrální plánování jako takové.
První roličkový u nás
Papírna v Harmanci v Banskobystrickém kraji začala jako vůbec první papírna v bývalém Československu v roce 1972 vyrábět roličkový toaletní papír, navíc ze sběrového papíru. Založil ji místní kupec František Zikmund Leicht v roce 1829 a již v polovině téhož století se řadila k nejmodernější závodům svého druhu v celém Rakousku-Uhersku.
Harmanecké papírny začaly s výrobou skládaného toaletního papíru, do poloviny 20. století však přidaly i papírové ubrousky, dámské vložky a dětské pleny. Během let po válce se staly hlavním dodavatelem toaletního papíru pro celou zemi. Nová výrobní linka zřízená právě v roce 1972 měla vyřešit dlouhodobý problém s nedostatkem toaletního papíru na československém trhu. Ten se odrazil i na transparentu studentů při pražském Majálesu v roce 1967. Stálo na něm „Chceš-li býti správným Čechem, utírej si prdel mechem!“.
Požár papírny znamenal velký problém
Vlivem centrálního plánování se toaleťáku nevyráběl žádný nadbytek. Počet vyrobených kusů jen horko těžko stačil běžné poptávce. Toaletní papír se na nějakou dobu zařadil k dalšímu nedostatkovému zboží, na které se buď stály fronty, nebo jednoduše vůbec nebylo k dostání. Často se pak shánělo přes známé, případně hodně daleko od domova. K takovým věcem pařily dámské hygienické potřeby, rozdvojky do zásuvek, žárovky, exotické ovoce, spotřebiče, knihy, ale i zdravotnické pomůcky.
Když tedy podnik v Harmanci zachvátil na jaře roku 1988 požár, bylo jisté, že nastane v otázce toaletního papíru opravdu velký problém. Televize se sice snažila lidem namluvit, že nemají panikařit, že žádná krize nehrozí, opak ale byl pravdou a mnozí se prozřetelně zásobili krátce poté, co se zpráva o požáru rozšířila.
Místo toaleťáku cáry novin
Ještě před začátkem léta se věcí muselo zabývat předsednictvo ÚV KSČ. Ústřední výbor strany oznámil, že se v následujícím roce vyrobí dostatek toaletního papíru (ve skutečnosti to měly být přibližně dvě třetiny potřebného množství). Navíc si stáli za svým, že za všechno může pouze požár, že žádná jiná příčina neexistuje. Plán třetího roku osmé pětiletky přece splnili už s předstihem.
Čtěte také: Politické vězeňkyně rodily přímo v cele, jejich děti skončily v hromadném hrobu na Ďáblickém hřbitově.
To však v každém případě neřešilo aktuální problém, kdy se v obchodech po dobu několika týdnů nedala sehnat ani rolička. Strana se tak musela uchýlit k nákupu toaletního papíru ze zahraničí. Z Rakouska, Jugoslávie a Číny objednala celkem tři tisíce tun. Vynaložené prostředky pak v rozpočtu značně chyběly.
V obchodech scházely i vložky
A co s akutním nedostatkem dělali lidé? Používali, co se dalo, nejčastěji útržky Rudého práva a dalších novin, případně vatu. Centrálně plánované hospodářství se v každém případě opět ukázalo jako nefungující. Ve stejné době na trhu chyběla řada dalších věcí, zejména pak dámské vložky. Mezi dívkami a ženami tak obratem vzniklo moudro shrnující celou krizi do pár rýmů „Není papír, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky? My jsme holky z dědiny, dáme si tam noviny!“.
Zdroj: ČT24 | foto: Wikimedia, CC
