Píše se 18. únor 1943 a na univerzitě v Mnichově se blíží konec dopoledních přednášek. Chodby i dvorana zatím zejí prázdnotou, co nevidět se však studenti vynoří z poslucháren. Hans a Sophie Schollovi mají na akci jen pár minut a nikdo je při ní nesmí vidět. Z kufru vytahují připravené letáky a roznášejí je ke dveřím učeben, na schody i na parapety. Mají jich připravenou pořádnou zásobu, čas je ale tlačí. Sophie proto zcela spontánně shazuje větší množství z nejvyššího patra přímo do otevřeného prostoru. Tím na sebe však upoutá pozornost správce budovy Jakoba Schmida, který oba sourozence nahlásí gestapu.
Na frontě to viděli na vlastní oči
V nacistickém Německu se během druhé světové války najde jen málo odbojových skupin, kterým se idee a skutky Třetí říše příčí natolik, aby proti nim začali konat. Jednou z nich je uskupení Bílá růže, které vzniká v roce 1942. Zakládá ji Hans Scholl (1918 – 1943) spolu s Alexanderem Schmorellem (1917 – 1943). Chtějí tak rozšířit informace o tom, jak doopravdy vypadá válka rozpoutaná Německem a čeho všeho je Hitler schopen. Sami jako medici projdou tažením v Polsku a Sovětském svazu a stanou se svědky masakrování židovského obyvatelstva.
K organizace se brzy přidávají další studenti, k jádru Bílé růže patří ještě Willy Graf (1918 – 1943), Christoph Probst (1919 – 1943), Kurt Huber (1893 – 1943), Jürgen Wittenstein (1919 – 2015) a Hansovy sestry Sophie (1921 – 1943) a Inge (1917 – 1998). Hans se v tom zejména Sophii snaží zabránit, ale ta si nedá říct.
Proti násilí bojovali nenásilnou formou
Bílá růže bojuje proti Třetí říši nenásilně, a sice distribucí letáků. V nich informují o zvěrstvech páchaných Třetí říší a o skutečné podobě války idealizované nacistickou propagandou. Na obyčejném psacím stroji vytvoří patnáct tisíc kopií šesti různých letáků. V jednom se např. svých spoluobčanů ptají, zda chtějí, aby jejich děti stihl stejný osud jako Židy, a vyzývají je k činům, které světu ukážou, že Němci nejsou jen zločinci. V jiném uvádějí počet mrtvých od Stalingradu a vyzývají k boji za svobodu. Letáky šíří kolem univerzity i mezi jednotlivce, které si vytipují jako vhodné osoby k další distribuci.
Síť se časem rozroste tak, že se pátý leták dostane i do Kolína, Hamburku, Berlína, Vídně či Innsbrucku. Další cestou odbojové činnosti je psaní protinacistických hesel na veřejné budovy, například volání po svobodě nebo po odstranění Hitlera.
Sourozence odvaha neopouští ani při výslechu, ani u soudu
Skupina ještě neexistuje ani rok, když dojde k osudné události na mnichovské univerzitě. Během čtyř dnů výslechů nezbývá sourozencům Schollovým nic jiného, než se přiznat. Za svými názory si ale dál stojí, a to i u soudu, který vede obávaný Roland Freisler (1893 – 1945). Brutální soudce se v trestech smrti přímo vyžívá, denně jich vynese i několik. Hans mu otevřeně během stání řekne, že kdyby se Hitler a další nacisté nebáli jejich názorů, nestáli by tam. Sophie zase svým rodičům, se kterými se může před popravou krátce rozloučit, poví, že by to udělala znovu.
Nepřehlédněte: Kurt Gerstein a jeho zpráva z vyhlazovacího tábora, které nikdo nevěřil.
Sophie a Hans Schollovi jsou spolu s Christophem Probstem sťati gilotinou 22. února. Stejný osud potká v létě Alexandera Schmorella a profesora muzikologie a filozofie Kurta Hubera. Jako posledního popraví Williho Grafa 12. října.
Letáky se dostanou až do Británie
Tím však činnost Bílé růže nekončí. Poslední leták se dostane i k Marii-Luise Jahn, která spolu se svým přítelem, polovičním Židem, Hansem Leipeltem vytvoří na psacím stroji mnohé kopie. Přes hamburskou odbojovou skupinu se je podaří dostat až do Británie, odkud je zpět do Německa shazují letouny RAF. Oba odvážní mladí lidé však za své činy zaplatí krutou daň, resp. cenu nejvyšší. Pro Marii-Luisu dokáže obhájce vybojovat dvanáct let vězení namísto trestu smrti, dožije se 92 let. Hanse Leipelta však čeká jistá poprava. Poslední rozsudky nad dalšími členy Bílé růže pak padnou dokonce až na začátku roku 1945.
