Mladá žena se probouzí do naprosté tmy a ihned se jí zmocňuje panika. Snaží se alespoň po hmatu zjistit, co se to děje a proč nic nevidí. Navíc se jí těžce dýchá. Zvedá ruce a okamžitě naráží na něco tvrdého. Unesl ji snad někdo? Ale z jakého důvodu? Napadá ji ale ještě jedna naprosto strašná myšlenka, které nechce uvěřit. To se přece nemohlo stát! Křičí, bouchá do dřevěného obložení okolo sebe. Zatíná nehty do všeho, na co dosáhne. Neví, že její vyděšený hlas nikdo slyšet nemůže. Jmenuje se Octavia Smith Hatcher a je pohřbena zaživa.
Trpěli obyvatelé města spavou nemocí?
Octavia se nikdy nevzpamatovala z úmrtní syna a těžké depresivní stavy ji upoutaly na lůžko. Její stav zřejmě zhoršilo bodnutí komára, který na ni přenesl spavou nemoc. Jednoho dne upadla do kómatu a 2. května 1891 ji prohlásili za mrtvou. K pohřbu došlo v nezvykle krátkém čase kvůli vysokým teplotám, které urychlují rozklad těla.
Jenže dvaadvacetiletá Octavia mrtvá není a probouzí se na jednom z nejděsivějších míst, kde se člověk probudit může – ve vlastní rakvi. Z této pasti se nemůže dostat a z nedostatku kyslíku umírá doopravdy. Mezitím město Pikeville ve státě Kentucky paralyzuje záhadná choroba. Jeho obyvatelé slábnou podobným způsobem jako Octavia a rovněž upadají do bezvědomí. Z tohoto kómatu se však po nějakém čase sami probouzejí k životu.
Octaviin manžel se z pochopitelných důvodů zděsí. Nepohřbil svou ženu zaživa? Zažádá o povolení k exhumaci, která potvrdí jeho nejhorší obavy. Jeho nebohá žena má tvář zkřivenou nepopsatelnou hrůzou, nehty polámané a zakrvácené. Roztrhaný a poškrábaný vnitřek rakve jen potvrzuje její marný boj v posledních hodinách života. Její muž už nemůže udělat nic víc, než že nad jejím hrobem nechá postavit pomník.
Hroby s ventilačním a signalizačním systémem
Na konci 19. století velmi zesílil všeobecný strach z pohřbení zaživa. Ve Velké Británii kvůli tomu v roce 1896 dokonce vznikla asociace pro prevenci předčasného pohřbu. Medicína se sice neustále vyvíjela a přinášela nové poznatky, jasná identifikace smrti však i nadále představovala výzvu. Většinou se prováděla sklem podrženým nad nosními dírkami, zda se na něm bude srážet dech, nebo přiložením kousku žhavého železa na kůži, kde se nechal působit několik vteřin. Tyto metody se však používaly už dobré dvě století, na nic nového nemohl nikdo přijít.
Čtěte také: Novinářka Nellie Bly se pro reportáž nechala zavřít na psychiatrii a pak se vydala na cestu kolem světa.
Strach z vlastního pohřbení zaživa (tafefobie) doprovází lidi od nepaměti. V období 19. století ale narostl a stal se jakýmsi fenoménem doby. Odráží se např. i v díle amerického spisovatele Edgara Allana Poea, který v roce 1844 vydal povídku nazvanou Předčasný pohřeb. Není proto divu, že se toho chytli různí vynálezci, kteří začali navrhovat rakve a hroby s dýchacími trubicemi nebo např. se zvony, trubkami, světly či periskopem, kterými mohli „nebožtíci“ dát světu vědět, že nejsou mrtví. Svého času také mnozí lidé žádali své budoucí pozůstalé, aby je pohřbili až poté, co na jejich těle budou jasně patrné známky počínajícího rozkladu.
Prosklené hrobky i rakve
Na konci 19. století se rovněž veřejnost přela o to, kolik lidí bývá pohřbeno předčasně doopravdy. Odhady se šplhaly až ke dvěma procentům všech pohřbů. Anglický reformátor William Tebb pak v roce 1905 sesbíral na dvě stovky případů předčasného pohřbu a pár případů pitvy a balzamování za živa. V českém prostředí se uvažuje o předčasném pohřbu (1719) hraběnky Isabely Zinsendorfové, jejíž mumie leží v kryptě kapucínského kláštera v Brně.
Nepřehlédněte: Portrét muže s hlavou proraženou dřevcem, Gregor Baci po tomto zranění žil ještě rok.
S pokrokem doby se začaly objevovat částečně prosklené rakve ukládané do prosklených hrobek. Majetného nebožtíka pak chodil někdo pravidelně kontrolovat, aby se ujistit, zda neobživl. Zatím poslední vynález z tohoto odvětví pochází z roku 1995.
