Stoletá válka se mezi Anglií a Francií táhla ve skutečností více než jedno století, konkrétně 116 let. Započala v roce 1337, skončila roku 1453 a patří mezi nejdelší konflikty historie. Prudké boje střídala období relativně dlouhého klidu. Brali se i v těchto středověkých bitvách váleční zajatci? Platilo se za ně výkupné, nebo je čekalo věznění či rovnou smrt?
Své dlouholeté poznatky o této etapě evropské historie poskytl belgický historik Rémy Ambühl z University of Southampton internetovém magazínu historyextra.com a vydal je i knižně.
Nechat se zajmout mělo svá pravidla
Nechat se zajmout nepřítelem v průběhu některé z bitev muselo mít svá pravidla. V nepřehledné bitevní vřavě musel voják jednoznačně poznat, že se jeho protivník vzdává. Dotkl se např. pravé ruky a zažádal o výkupné. Jenže v tu chvíli se formálně vzdal danému vojákovi, na jehož bedra padla povinnost zajatce chránit.
Na bitevním poli, kde docházelo k přímému boji muže proti muži, proto asistovali komoří, kteří rytířům pomáhali převádět vězně do relativního bezpečí mimo hlavní bitevní pole. Zajatcům byly zároveň odebrány rukavice nebo meč, což později sloužilo jako důkaz, komu který zajatec patří.
Pro jedny dobré zacházení, pro druhé hladomorna
Po bitvě následovalo pronásledování prchajících poražených, ale také spory o to, který zajatec patří komu. Někdy si totiž na jednoho zajatého dělali nárok hned dva rytíři najednou. V takovém případě se museli o případné výkupné podělit.
Co se se zajatcem dělo dál? Do jisté míry to záviselo na jeho postavení a výši možného výkupného. Ti majetnější a výše postavení končili v zařízených komnatách na hradech a dočkali se i dobrého zacházení. Ty nemajetné čekal v kobkách hlad, spoutání a někdy i mučení. Vzhledem k tomu, že takoví zajatci prakticky nikoho nezajímali, jejich nezáviděníhodný osud se v kronikách a dalších pramenech nijak nerozebíral.
Angličané popravili zajatce v bitvě u Azincourtu
Obě strany, Angličané i Francouzi, řešili výkupné různé, a to zejména s ohledem na vlastní ekonomický zájem v danou chvíli. Ochrana zajatého vojáka stála vždy až na druhém místě.
Někdy se ale ani na výkupné nečekalo. Ve významné bitvě u Azincourtu (Agincourtu) v roce 1415 došlo k jednomu z nejznámějších a nejtragičtějších incidentů na zajatcích. Angličané tento střet vyhráli, ačkoli měli Francouzi obrovskou převahu. Na příkaz anglického krále Jindřicha V. pak čekala všechny francouzské vězně poprava (výjimku dostali samozřejmě ti vysoce postavení).
Důvodem k takovému rozhodnutí mělo být to, že se blíží další francouzští vojáci a ti zajatí by mohli v následném boji škodit svým věznitelům. Ukázalo se však, že král nechal zabít zajaté zcela zbytečně, žádná další nepřátelská armáda se neblížila.
