Psal se 7. květen 1915, od zkázy Titaniku uplynuly sotva 3 roky a mysl lidí už několik měsíců naplno zaměstnávaly jiné hrůzy. V Evropě zuřila válka a toho osudného dne došlo k potopení dalšího parníku. Britskou civilní loď jménem Lusitania zasáhla německá ponorka. O život přišlo přibližně 1200 lidí, mezi nimi i přes 120 dětí a stejný počet Američanů. Událost v USA podnítila veřejnou podporu vstupu USA do války.
Svého času nejrychlejší loď přes Atlantik
Luxusní zaoceánský parník vlastněný rejdařstvím Cunard L byl postaven v letech 1904 – 1907. Jméno dostal podle římské provincie Lusitánie, která dnes spadá pod Portugalsko. Chvíli se pyšnil titulem největší osobní lodi na světě, avšak již o tři měsíce později jej o toto prvenství připravila jeho sesterská loď Mauretania. Obě lodi, vybavené revolučními turbínovými motory, dokázaly vyvinout provozní rychlost 25 uzlů (46 km/h).
Lusitania i Mauretania vznikly za podpory britské admirality. Rejdařství dostalo štědrý příspěvek k výstavbě výměnou za to, že v případě Velké Británie ve válečném stavu budou obě lodě poskytnuty britskému námořnictvu k přestavbě na pomocné křižníky. K tomu nakonec nedošlo. Lusitania byla potopena a Mauretania pouze chvíli sloužila jako nemocniční loď. Po válce se vrátila do užívání rejdařství Cunard a v roce 1935 skončila rozebrána.
Lusitania se v letech 1907 – 1909 stala několikanásobným držitelem Modré stuhy Atlantiku. Toto speciální putovní ocenění získaly lodě za nejrychlejší překonání trasy z New Yorku do Evropy. Mauretania však nezůstala pozadu.
Proč se potopila tak rychle?
Lusitania vyplula z New Yorku 1. května 1915 na svou 202. cestu přes Atlantik a mířila do Liverpoolu. Tam už však nedorazila. Dne 7. května 1915 ve 14:10 ji 11 mil (18 km) od jižního pobřeží Irska zasáhlo torpédo německé ponorky U-20. Loď se převrátila na bok a klesla pod hladinu v neuvěřitelně krátkém čase 18 minut. I proto se uvažovalo o tom, že ji torpéda zasáhla hned dvě.
Příčina tak rychlého potopení však tkvěla jinde. Vůbec se totiž nezavřely vodotěsné dveře. K převrácení lodi přispěla i konstrukce dvojitého trupu, která je dnes již zakázaná. V trupu také zcela chyběly vodotěsné přepážky, které by oddělovaly prostor pro skladování uhlí.
Potopení Lusitanie předcházelo varování
Zajímavým faktem zůstává, že 22. dubna 1915 dostali pasažéři varování, aby od cesty upustili. V novinách se jako důvod uváděl válečný stav mezi Velkou Británií a Německem, kdy lodím hrozilo nebezpečí potopení. Toto upozornění vydala samotná německá ambasáda ve Washingtonu.
Celá oblast okolo britských ostrovů platila za válečnou zónu a v Atlantiku v té době operovalo množství německých ponorek. Britové marně namítali, že torpédování všech lodí bez rozdílu není přípustné a jeho ohlášení na věci nic nemění.
Německo přesto vyhodnotilo Lusitanii jako legitimní cíl kvůli převáženému muničnímu nákladu, který podle nich přepravovala pravidelně. Stejně tak se domnívali, že přeprava pasažérů slouží pouze jako zástěrka pro válečnou činnost. Munice měla stát i na seznamu převáženého zboží a pasažéři o ni neměli ponětí. Jednalo se však pouze o střelivo do ručních zbraní, nikoli o výbušniny, jak uváděla německá strana.
Antipatie vůči Německu a vstup USA do války
Potopení Lusitanie zvedlo vůči Německu vlnu nevole. Německý císař alespoň omezil ponorkovou válku v oblasti okolo Irska a tamní vody se staly bezpečnějšími.
Bouře protestů zuřily i v USA. Veřejné mínění se více přiklánělo ke vstupu USA do války po boku Dohody. K tomu však došlo až o dva roky později, přesněji v dubnu 1917 poté, co německé ponorky krátce po sobě potopily pět amerických obchodních lodí.
