Rodina Robertsonových ze Staffordshiru se v 70. letech 20. století plavila po Tichém oceánu v rámci cesty kolem světa. Jejich loď však ztroskotala po nárazu kosatek a oni se zachránili na malém člunu, na který se sotva vešli. Zůstalo jim jídlo a voda na šest dnů, na moři však strávili více než měsíc.
Ze samoty na cestu kolem světa
Dougal Robertson jako bývalý důstojník obchodního námořnictva v roce 1970 vedl rodinnou farmu v Meerbrooku u Leeku. Žil tam spolu se svou ženou Lyn a dětmi Douglasem, Annou, Neilem a Sandy. Douglas, který se později přestěhoval do Londýna, popsal BBC jejich tehdejší život na farmě jako velmi izolovaný. Sám se domnívá, že otec chtěl jemu i jeho sourozencům něco vykompenzovat a vzal je právě proto na plavbu kolem světa.
Dougal prodal farmu a za získané peníze koupil dřevěný škuner o délce 13 metrů zvaný Lucette. Na konci ledna 1971 vyrazili na cestu, aniž by uskutečnili alespoň jednu cvičnou plavbu po zálivu. Dětem v té době bylo mezi 9 a 18 lety.
Setkání s kosatkami
Všem bylo jasné, že Dougal právě žije svůj sen. Ostatním stačila jedna vlna zlomená přes příď a následná studená sprcha do tváří, aby jim došlo, že je nečeká žádná procházka parkem. Téměř rok a půl se jim ale dařilo. Přepluli Atlantik a zastavili se v různých karibských přístavech. Problém nastal až během plavby poblíž Galapág, 17 měsíců po vyplutí.
„Celý člun se otřásl, kýl musel prasknout. Ozvalo se praskání dřeva, asi jako když se kmen stromu rozpadne na dva kusy, pokud si to dokážete představit,“ vzpomíná Douglas. Když tento zvuk uslyšel, spatřil za lodi tři kosatky. Ty obvykle nepředstavují pro člověka hrozbu, v tu chvíli si ale Douglas jako sotva dospělý chlapec myslel, že je sežerou zaživa.
Zásoby měli na 6 dnů
Členové rodiny se přesunuli na nafukovací záchranný člun a malou loďku. Desetimístný raft se ukázal být pohodlným sotva pro pět lidí. K udržení plně nahuštěného člunu používali měchy, ty se však po nějaké době rozbily, takže jim nezbylo nic jiného, než člun dofukovat ústy.
S sebou měli jen několik málo plechovek pitné vody a k jídlu trochu sušeného chleba, sušenky, cibuli a ovoce, vše zhruba na šest dnů. Poté chytali dešťovou vodu a lovili ryby a želvy. Když voda došla, pili želví krev. Její maso sušili a z tuku vyráběli olej, kterým si potírali kůži nebo jej pili, aby se zahřáli.
Po 16 dnech se nafukovací člun stal nepoužitelným a šest členů výpravy se proto přesunulo na 3 metry dlouhou loďku jménem Ednamair. Kromě toho, že byla velmi malá, museli se střídat v sezení v suché a mokré části lodi.
Záchrana u Japonska
Dougala napadlo dostat se do středu Tichého oceánu, kde by je mohl zachytit protiproud a dovést zpět do Ameriky. Nakonec je ale zachránila osádka japonské rybářské lodi Toka Maru II. Psal se 23. červenec 1972 a od ztroskotání uplynulo 38 dní. Příběh rodiny okamžitě obletěl svět. Zvláštní ironií osudu zůstává, že Japonci o 30 let dříve potopili loď s Dougalovým otcem, kterého následně zachránili z vody právě v těchto místech.
Douglas se posléze přidal k námořnictvu, později se stal účetním. Dougal o jejich dobrodružství napsal knihu Přežili jsme v Pacifiku (orig. Survive the Savage Sea), která se dočkala i filmového zpracování. Z výtěžku z prodeje si koupil další loď a odešel žít do Středomoří. Zemřel v roce 1992 na rakovinu. Lyn se vrátila k zemědělství.
Čtěte dále: Hiró Onoda a jeho 30 let boje v 2. světové válce
V roce 2008 rodina darovala Ednamair Národnímu námořnímu muzeu ve Falmouthu v Cornwallu a Douglas napsal vlastní knihu s názvem The Last Voyage of the Lucette. Nechal se slyšet, že této cesty nikdy nelitoval, a to ani v nejtemnějších chvílích.
