Píše se 15. duben 1945, konec války se blíží, Kriegsmarine už dávno není neomezeným vládcem moří a někdejší drzé „vlčí smečky“ německých ponorek napadajících spojenecké konvoje jsou teď samy lovnou zvěří. Z norského přístavu Kristiansand však přesto na širé moře vyplouvá ponorka s přísně tajným posláním a velmi nezvyklým nákladem na palubě. Tím není nic jiného než 240 tun strategického válečného materiálu obsahujícího nejmodernější vojenské technologie nacistického Německa – mimo jiného rozebraný proudový stíhací letoun Messerschmitt Me-262, plány pro výrobu raketových střel V2 a části pro jejich sestavení, shromážděné poznatky o německém vývoji atomové bomby a zejména půl tuny uranu, coby klíčového prvku pro její výrobu. Cíl plavby: Japonsko, poslední bojující německý spojenec.
Posádka ponorky včetně dvanácti pasažérů, prominentů a odborníků doprovázejících cenný náklad, stráví prakticky celou dobu plavby ponořena pod hladinou. Námořní a letecká nadvláda spojenců je drtivá a kapitán Fehler dobře ví, že je to jediná šance, jak uniknout jejich pozornosti a dosáhnout cíle své cesty. Ponorka U-234 se celou dobu úspěšně vyhýbá všem nástrahám a míří vstříc Japonským ostrovům, avšak běh dějinných událostí postupuje rychleji. 10. května 1945 zastihne kapitána depeše od jeho nejvyššího nadřízeného, velkoadmirála Dönitze, toho času Hitlerova nástupce, s rozkazem nařizujícím všem ponorkám na moři okamžité vynoření, vyvěšení bílé vlajky a vzdání se spojeneckým jednotkám. Kapitán se rozhodne poslední rozkaz uposlechnout, přičemž po oznámení tohoto svého rozhodnutí posádce dva z převážených VIP pasažérů japonské národnosti spáchají sebevraždu. O čtyři dny později se ponorka vzdá americkému torpédoborci USS Sutton a následuje jej do Spojených států, kde je posádka internována a náklad podroben zevrubnému prozkoumání.
Samotná skutečnost, že U-234 přepravovala uran, však dlouhá léta zůstávala tajemstvím a celá řada rozporuplných zpráv se stala po válce zdrojem divokých spekulací. V jakém stavu byl japonský program vývoje atomových zbraní? Mohla by úspěšná dodávka přepravovaného nákladu změnit průběh války? Kdo byli pasažéři na palubě ponorky a jaká tajemství si s sebou vezli do Japonska? Nestihla posádka část cenného nákladu před kapitulací zničit či svrhnout do moře? Jaké technologie USA získaly zkonfiskováním přepravované dokumentace a součástek? A mohli by vůbec Američané svrhnout na Japonsko dvě atomové bomby v srpnu 1945 nebýt materiálu získaného v květnu téhož roku ze zajaté ponorky U-234?
Odtajnění některých z těchto informací po skončení studené války opětovně podnítilo zájem veřejnosti o U-234 a její tajemný náklad, na jehož vlně se svezl i celovečerní film Das letzte U-Boot (1999) a několik dokumentárních pořadů. Oficiálně však není dodnes veřejně známo, zda a jak přesně byl převážený uran využit, ani jaká byla jeho kvalita a použitelnost pro vývoj atomové bomby. Je jisté, že náklad okamžitě vzbudil pozornost architektů projektu Manhattan, vědců vyvíjejících atomovou bombu pro Spojené státy. Dle některých svědectví ponorku U-234 osobně navštívil jeho duchovní otec, Robert Oppenheimer a je dost dobře možné, že získaný materiál skutečně posloužil k výrobě americké atomové bomby.
Nepřehlédněte: Vasilij Archipov – velitel ponorky, který zachránil svět před třetí světovou válkou
Je tak ironií osudu, že ponorkou U-234 přepravovaný náklad určený pro posílení japonského válečného úsilí nakonec pravděpodobně posloužil ke zničení Hirošimy a Nagasaki a ve výsledku k bezpodmínečné kapitulaci Japonska jako takové.
