Rád cestuji sám, a dělám to tak už léta. Vím tedy, že je nutné počítat i s určitými problémy, a také jsem zjistil, že ne všechno vždycky vyjde podle mých plánů a představ. Do Nikaragui jsem se moc těšil a tuto cestu jsem plánoval mnoho měsíců.
Když jsem ale dorazil na místo, snad všechno se obrátilo proti mně a musím zpětně říci, že tahle země ke mně opravdu shovívavá nebyla. I přesto, nebo dost možná právě proto, to byl zážitek, na který určitě už nikdy nezapomenu.
Problémy od samého začátku
Začalo to už na letišti, když jsem zjistil, že moje zavazadla jsou na chvíli ztracené. Naštěstí se všechno v poměrně krátkém čase vyřešilo, a do svého hostelu jsem už odjel se svým kufrem. Když si to vezmu zpětně, už tahle nepříjemnost byla znamením, že tahle země mi není souzená.
Můj hostel nevypadal moc stabilně od pohledu, ale řekl jsem si, že jsem spal už i v horších, takže to nebude žádný problém. Když jsem se ubytoval, šel jsem prozkoumat okolí, a také jsem si neodpustil ochutnávku zdejších pochutin. Na druhý den jsem se probudil s otravou jídla. Následující týden jsem si užil pouze prostředí WC toho ne moc útulného hostelu.
Studená sprcha
Tohle je snad to nejhorší, co může člověka na cestách potkat. Střevní a žaludeční potíže, které člověka maximálně upoutají na lůžko. No tedy spíše k toaletě. Ale nikdy se nemá zapomínat na přísloví, že nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
A to je vážně pravda. Když začalo hustě pršet, střecha hostelu to nevydržela a zhroutila se. Naštěstí se nikomu nic nestalo, odnesly to pouze věci. Ty mé byly úplně všechny totálně promočené.
I přesto všechno jsem nakonec viděl pár zajímavých míst a odjel domů s novými zkušenostmi.
