Sovětské pracovní tábory zvané gulagy vzbuzovaly naši pozornost už déle. Když jsme však přijeli s kamarádem do Ruska a rozhodli jsme se navštívit také Sibiř, toužili jsme nějaký gulag objevit a projít se po něm. To ale nebyl úplně snadno proveditelný plán. Spousta z nich už existuje jen v opravdu zapadlých koutech Sibiře, a dostat se na takové místo není úplně snadné. Nám se to ale podařilo. Zážitek to byl obrovský.
Hluboko v lese
Takové gulagy byly umístěny často hodně hluboko v lesích v nelítostných podmínkách Sibiře. My jsme se tedy dozvěděli, že se nejprve musíme dostat do městečka jménem Perm. Vydali jsme se tedy po Permu odhodláni zažít velké dobrodružství a nahlédnout trošku blíže do těchto děsivých dějin.
V Permu jsme si půjčili auto, koupili mapu a poptali se místních, kudy se máme k bývalému pracovnímu táboru vydat. Cesta byla krkolomná, dlouhá a celou dobu to s námi v tom starším autě pěkně házelo. Tábor ležel v lese, sto kilometrů severovýchodně od Permu.
Pustí nás tam?
Vlastně jsme ani nevěděli, co nás tam čeká, co uvidíme, nebo jak daleko nás místní zaměstnanci objektu pustí. Na to jsme se v městečku úplně zapomněli zeptat, asi v té euforii. Naštěstí jsme narazili na velmi příjemného a přívětivého zaměstnance, který neměl problém s tím nás pustit do objektu.
To se jen tak nevidí
Procházka to byla opravdu dlouhá, ale také poměrně děsivá. Je pravdou, že mnoho se toho už nezachovalo. Procházeli jsme se a viděli zbytky budov, holé zdi, ale i mnoho dřevěných postelí, na kterých vězni museli spát. Celý tábor byl obehnán vysokým plotem s ostnatým drátem. Něco neuvěřitelného, když jsme si vybavili, že zde museli pobývat obyčejní lidé a třeba jen za to, co si mysleli nebo, že četli necenzurované knihy.
Z toho nám běhal mráz po zádech.
