Se svými dvěma přáteli cestujeme už dlouhé čtyři roky, snažíme se vyhledávat místa, která nás fascinovala už jako děti a máme štěstí, že se většinou na všem shodneme. Během těch let jsme měli možnost procestovat hezkých pár míst, ze kterých se nám nikdy nechtělo vracet se domů.
Až poté, co jsme vystoupali na Machu Picchu a viděli jsme ten neuvěřitelný výhled, uvědomili jsme si, proč vlastně cestujeme. Nejen pro to, co vidíme, ale především pro to, co v tu chvíli cítíme. A tady jsme cítili neuvěřitelnou moc přírody.
Cesty Inků
Třetí den naší cesty po stopách Inků na Machu Picchu v Peru jsme dorazili na vrchol Abra de Runkuracay. Ten den bylo neobvyklé a velmi příjemné teplo, přes hluboké zelené údolí se valily bílé okouzlující mraky, kterým pomáhal plout jemný vánek. Rozhodli jsme se vyrazit do nejvyššího bodu, který jsme kolem sebe našli.
I přestože nám mraky dost bránily v tom nádherném výhledu, cítili jsme zde něco zvláštního. Rozhlíželi jsme se a hledali v dálce zasněžené vrcholky hor a hluboko pod námi řeku. V tu chvíli jsme si připadali jako v pohádce, vnímali jsme jen to překrásné a silné okolí, přírodu a sami jsme cítili jako bychom byli součástí toho všeho, něčeho úžasného, a tak čistého.
A proto cestujeme
Podívali jsme se s přáteli na sebe a vůbec jsme nemluvili. V našich tvářích byl ale ten samý výraz, který mluvil za vše. Právě kvůli takovým chvílím a těmto pocitům přece cestujeme. Tohle už možná nikdy neuvidíme. Máme sakra velké štěstí, že jsme všichni tady.
Machu Picchu má bohatou historii a ta na nás skrze ty čistě bílé mraky dýchala, plíce se naplňovaly svěžím horským vzduchem, díky za ten zážitek.
