Cestování po Číně je jedno velké dobrodružství. Z toho vychází i tento příběh. Během dlouhé, hodně dlouhé dvacetihodinové cesty vlakem po obvodu pouště Taklimakan v severozápadní Číně se nám podařilo setkat s místním stavitelem dálnice a zapovídat se s ním. I když neuměl ani slovo anglicky a domluva tak probíhala jen v čínštině, což pro nás nebylo vůbec snadné, pochopili jsme, že na první dojem člověka, v ušpiněných šatech a rozedranýma rukama by se nemělo dát.
Bez práce by nebylo vzdělání
Měli jsme hodně času, a za několik hodin se toho člověk opravdu může dozvědět hodně. Tenhle chlapík sice vypadal jako místní nevzdělanec, opak byl však pravdou. Dozvěděli jsme se, že navštěvoval dvouletou odbornou školu, pak ale musel přejít k budování místních dálnic, aby vydělal peníze, a pomohl tak zaplatit studium také své sestře, která se toužila dostat na vysokou školu.
On sám se pak vzdělával svépomocí, vždy po několikahodinové tvrdé práci si doma otevřel knihy a studoval. Uměl recitovat básně a znal snad všechny knihy, na které jsme si jen vzpomněli a uměli jejich název přeložit do čínštiny.
Předsudky byly ty tam
Přes naše počáteční předsudky, jsme zůstali s pusami otevřenými dokořán. V duchu nám prolétla snad všem otázka, jak je tohle možné. I když byl tento stavitel dálnic na oko špinavý, unavený a nevzdělaný, informovaný a edukovaný byl až moc, a bylo úplně jedno, v čem byl oblečený. Tento muž byl velmi obdivuhodný a my poznali, že se opravdu na první dojem dát nesmí.
Naše cesta po Číně tak dostala úplně jiný rozměr a my vstřebávali tohle životní ponaučení.