Sociální izolace není nic nového, nejde jen o špatný vtip, ale naopak o jediný zaručený prostředek v boji se smrtelnou nákazou. Izolace v minulosti zachránila životy tisíců Američanů během poslední velké světové pandemie. Jak to tedy v praxi fungovalo?
Jak to tehdy udělali?
Španělská chřipka zasáhla svět v roce 1918 a trvala dva roky. Šlo o zatím nejsmrtelnější pandemii v moderní historii. Bohužel momentálně se ukazuje, že šílená situace se znovu opakuje, a svět je opět ve válce se zákeřnou a smrtící nákazou. Vědci se samozřejmě snaží ze všech sil přijít na to, jak s nákazou účinně bojovat a zastavit stále se zvedající křivku s nakaženými a bohužel také mrtvými. Inspiraci hledají právě u případu španělské chřipky.
Tehdejší křivky totiž mohou napovědět, co všechno je potřeba udělat, aby byla nemoc úspěšně zastavena. A jak se ukazuje, sociální izolace se zdá nejúčinnější. V minulosti totiž životy zachraňovala. Zůstat doma a neshlukovat se na veřejnosti tak skutečně zabírá. Jen je potřeba to dodržovat.
Zavřeme to a zachráníme se
Na případech z let 1918 – 1920 je jasné, že pouze domácí izolace může pomoci nemoc zastavit. Když totiž nahlédneme do tehdejších grafů, je jasně vidět, že až poté, co byly uzavřeny školy, restaurace, veřejné budovy a omezila se doprava, začala křivka pomalu ale jistě klesat. Omezení pohybu lidí a povinnost nosit obličejovou masku už tehdy zachránilo tisíce životů.
I když v moderním světě se nemoc šíří mnohem rychleji, a z kontinentu na kontinent se může rozšířit jen v rozmezí několika málo hodin, prostředky v boji s pandemií se ani za ty roky nezměnily. Dokud nebudeme mít účinnou vakcínu, nepomůže nám nic jiného než dostatečná hygiena, chráněná ústa a pobyt ve svých domovech.
Všechna opatření tak vážně mají smysl.