Naše těla a mozky jsou schopny úžasných věcí, ale způsoby, jak se to děje, se v průběhu let staly nejasnými kvůli mnohým mýtům a pověrám. Až v posledních letech jsme díky moderní lékařské vědě a zejména větším znalostem o mozku začali mnohem hlouběji pronikat do našeho chápání toho, jak fungujeme, a výsledky jsou docela fascinující.
Kýcháte, když vidíte jasné světlo?
Většina z nás kýchne, když nás něco podráždí v nosních dírkách a naše tělo se rozhodne, že je čas to odstranit s „drtivou“ silou. Je to přirozený jev, a i když je to nepříjemné, vysmrkáme se, vyčistíme si nos kapesníkem a pokračujeme dál.
Někteří lidé však nekýchají jen z obvyklých důvodů jako my ostatní, a to může být pro ty, kteří se s tím potýkají, mimořádně nepříjemné a také vyloženě záhadné. Máme na mysli něco, čemu se říká fotický kýchací reflex a co způsobuje, že někteří lidé kýchají, když vidí jasné světlo.
Teorií o tom, proč k tomu dochází, je více, ale všechny se omezují na to, že se v našem mozku překříží signály, kdy se něco, co se týká zrakového nervu nebo jiných procesů souvisejících s očima v mozku, nesprávně propojí s částí mozku, která řídí kýchání. Nyní sice ještě neznáme všechny mechanismy, které za tím stojí, ale čínská studie z roku 2019 objasnila, proč se to některým lidem stává a jiným ne. Studie provedená na více než 3 000 lidech zjistila, že za tento reflex je zodpovědná skupina genů.
Proč mozek upřednostňuje negativní zážitky?
Většina z nás prochází životem s tím, že si sice nepamatujeme všechno, ale že si pravděpodobně pamatujeme většinu opravdu důležitých věcí a že náš mozek si opravdu dobře pamatuje jak špatné věci, které se nám staly, tak i dobré události. Koneckonců chceme být šťastní lidé, takže by dávalo smysl, aby si náš mozek pamatoval alespoň tolik dobrého jako špatného, že?
Bohužel právě v tomto bodě nás náš mozek zrazuje a není zdaleka tak nápomocný, jak byste si možná představovali. Náš mozek si sice pamatuje i některé dobré události, ale ve skutečnosti dává přednost negativním vzpomínkám před pozitivními. Vědci se domnívají, že jde o evoluční obranný mechanismus, abychom si pamatovali věci, které by nám mohly způsobit újmu nebo zranění, a mohli se jim tak v budoucnu lépe vyhnout.
Je to však také dvousečná zbraň, protože vědci se domnívají, že to může vést k depresím a obecně špatným či negativním pocitům. To samozřejmě neznamená, že nemáme žádnou vědomou volbu. Můžeme tomu čelit tím, že se rozhodneme více se zabývat pozitivními vzpomínkami než těmi negativními, což nám pomůže přeškolit naše myšlení.
Proč máme problémy s pamětí?
V moderní době se stalo neuvěřitelně běžným, že si lidé, kteří nemají žádné známé kognitivní problémy, neužívají drogy ani nemají jiné problémy, pravidelně stěžují na to, že jejich paměť je spíše špatná. Je celkem běžné, že lidé mají problém zapamatovat si i takové základní věci, jako jsou telefonní čísla a adresy jiných lidí. Částečně je to samozřejmě způsobeno tím, že s tolika automatizovanými věcmi, které máme na dosah ruky, necítíme potřebu svou paměť tolik trénovat.
Jde však o ještě hlubší problém. Jakmile si něco zapamatujeme natrvalo, zůstane nám to, pokud nedojde k vážnému poškození mozku, navždy. Jde o to, že způsob, jakým naše paměť ukládá informace, je tím, co nám ztěžuje jejich vyvolání, když je potřebujeme. Jedním z nejčastějších problémů v moderním světě je vědomí, že si něco pamatujete, ale nejste schopni to v mozku najít. Je to proto, že lidé se vyvinuli tak, že zakódovali paměťové adresy na základě obsahu toho, co se dělo kolem nich.
To dávalo větší smysl, když byly věci jednodušší, ale v naší nepropojené moderní společnosti, kde je tolik vrstev, je obtížnější ukládat vzpomínky relevantním způsobem, aniž by se tak dělo záměrně.
Jak je možné, že někteří starší lidé poznají, že se blíží špatné počasí?
Slyšeli jste někdy staršího nebo staršího člověka, kterého znáte, říkat, že ví, že se blíží špatné počasí, a že to ví, protože to „cítí v kostech“? Pravděpodobně jsme se všichni v životě setkali alespoň s jedním takovým člověkem a u každého z nich to může být jiná kost. Někdo může tvrdit, že to cítí v kyčli, jiný v noze, v palci u nohy a podobně. Někteří lidé jsou k tomu otevřeně skeptičtí, ale dotyčný bude trvat na tom, že se skutečně něco děje.
Realita je taková, že zde existuje několik vrstev pravdy. Někteří starší lidé skutečně začnou mít problémy, po kterých v jejich kostech zůstanou malé dutiny, například osteoporóza, a tento dutý prostor může u některých lidí způsobit, že pocítí změny barometrického tlaku.
Proč lidé mívají po traumatickém zážitku amnézii?
Existují situace, kdy někdo ztratil paměť po traumatické události, protože tato událost zahrnovala silný úder do hlavy. Existuje však spousta případů, kdy jedinec neutrpěl natolik vážný úder, aby se dala očekávat ztráta paměti, a přesto si na traumatickou událost nepamatuje.
To vše souvisí s obranným mechanismem našeho těla a naší podvědomou snahou chránit se před nejhorším z nejhoršího. Mnohokrát, když prožijeme něco opravdu strašného, si z toho moc nepamatujeme, ne proto, že bychom to zapomněli, ale proto, že jsme si to nikdy nepamatovali. Jinými slovy, pokud je něco příliš traumatické, náš mozek se může jednoduše rozhodnout, že to, co se děje, přestane vědomě vůbec zpracovávat, takže nám „nezůstane“ nic, co bychom mohli zapomenout.
Zdroj: sciencedirect.com, clevelandclinic.org, actionnews5.com, washingtonpost.com, medicalnewstoday.com
