Být svědkem zatmění Měsíce nebo Slunce může být úchvatný zážitek. K těmto astronomickým událostem dochází, když se Země a Slunce nebo Země a Měsíc dostanou do jedné přímky, a Měsíc či Slunce jsou tak z pozemské perspektivy člověka dočasně zakryty. Proto vás asi nepřekvapí, že tyto vzácné nebeské události v minulosti značně ovlivňovaly lidské chování.
Zatmění Slunce a smrt pro dva astronomy (22. října 2134 př. n. l.)
Jeden z prvních záznamů o zatmění se objevuje ve staročínském dokumentu známém jako Kniha historie, který popisuje den, kdy se „Slunce a Měsíc nesetkaly v harmonii“. Historikové se domnívají, že jde o odkaz na zatmění Slunce, které proběhlo 22. října 2134 př. n. l.
Legenda vypráví o dvou královských astronomech, kteří se vyhýbali svým povinnostem a opili se při práci. V důsledku toho se jim nepodařilo událost předpovědět, a císař je proto následně potrestal setnutím hlavy.
Zatmění Slunce a příměří mezi Lýdií a Médskou říší (8. května 585 př. n. l.)
Podle starořeckého historika Hérodota přineslo úplné zatmění Slunce v 6. století před Kristem nečekané příměří mezi dvěma válčícími národy, které bojovaly u řeky Halys v dnešním středním Turecku. Již více než pět let bojovali Lýdové a Médové o nadvládu nad Anatolií.
Během bitvy u Halysu, známé také jako „bitva při zatmění“, obloha náhle potemněla, neboť Slunce zmizelo za Měsícem. Vojáci si tento jev vyložili jako znamení, že bohové chtějí konflikt ukončit, složili zbraně a vyjednali příměří.
Zatmění Měsíce a pohroma pro athénské vojsko (27. srpna 413 př. n. l.)
Na vrcholu peloponéské války, desetiletí trvajícího boje mezi Athénami a Spartou, se athénští vojáci ocitli v prohrané bitvě proti sicilskému městskému státu Syrakusy, který byl spojencem Sparty. Athénský velitel Nikiás proto nařídil dočasný ústup.
Podle vyprávění řeckého spisovatele a filozofa Plútarcha ale došlo v době, kdy se vojáci chystali odplout domů, k zatmění Měsíce, které přimělo silně pověrčivého Nikiáse odjezd odložit. Syrakusané využili odkladu k dalšímu útoku a Athéňany přemohli. Podle mnoha historiků znamenala tato porážka začátek konce athénské nadvlády.
Zatmění Měsíce a záchrana Kryštofa Kolumba (29. února 1504)
Dvanáct let po svém přistání v San Salvadoru prozkoumával Kryštof Kolumbus pobřeží Střední Ameriky. Jeho loď ale napadli dřevokazní červi a vzniklé problémy Kolumba donutily nouzově zastavit na Jamajce. Spolu se svou posádkou tam strávil více než rok čekáním na pomoc.
Domorodí obyvatelé ostrova je zpočátku vítali a poskytovali jim jídlo i přístřeší. Když je ale někteří členové Kolumbovy posádky začali okrádat, přestali je hostit a odřízli je od zásob. To Evropanům samozřejmě přineslo mnoho potíží.
Podle vyprávění Kolumbova syna Ferdinanda se jednoho dne jeho otec podíval do almanachu, který si přivezl s sebou, a přečetl si o nadcházejícím zatmění Měsíce. Kolumbus následně Jamajčanům řekl, že bohové jsou s nimi nespokojeni, protože jim neposkytli pomoc, a že svůj nesouhlas dají najevo tím, že Měsíc zbarví do krvavě červené barvy.
Zatmění nastalo podle plánu a Ferdinand tvrdil, že Jamajčané poté slíbili, že budou Kolumba a jeho posádku znovu živit. Mnozí historici jsou však k tomuto vyprávění skeptičtí, zejména proto, že domorodci byli svědky zatmění Měsíce o pouhých šest let dříve, a tak by si jev pravděpodobně pamatovali.
Zatmění Slunce a usmíření vědce a domorodých obyvatel (7. srpna 1869)
Badatel a astronom George Davidson měl již za sebou průzkum několika oblastí Aljašky, tehdy relativně neprobádaného území, když se v roce 1869 vydal na vědeckou expedici do údolí Chilkat. Byl však varován, že místní obyvatelé jsou na Američany rozzlobeni, a tak ho pravděpodobně nepřivítají s otevřenou náručí, ale se zbraněmi.
Během napjatého setkání se Davidson snažil domorodcům vysvětlit, že přijel z čistě vědeckých důvodů, neboť chce následujícího dne pozorovat úplné zatmění Slunce. Není známo, co si místní obyvatelé o zatmění mysleli, ale po této události mohl vědec a jeho skupina pokračovat ve svém výzkumu bez jakýchkoli potíží.
Zatmění Slunce a Einsteinova teorie relativity (29. května 1919)
Ve snaze ověřit tehdy čtyři roky starou obecnou teorii relativity Alberta Einsteina využili v roce 1919 angličtí vědci pod vedením fyzika Arthura Eddingtona úplného zatmění Slunce.
Během zatmění, kdy Měsíc zakrýval sluneční světlo, bylo v blízkosti Slunce vidět více hvězd. Měření týmu provedená během tohoto jevu potvrdila, že se světlo hvězd ohýbá kolem Slunce. To bylo potvrzením Einsteinovy teorie, že hmotné objekty deformují strukturu časoprostoru a že toto zkreslení se projevuje jako gravitace.
Zdroj: nasa.gov, nps.gov, archive.org, airandspace.si.edu
