Pojídání dortu a sfoukávání svíček jsou běžnou součástí oslav narozenin po celém světě. Tyto „tradice“ považujeme za neoddělitelné rituály, bez kterých si řada z nás narozeniny nedokáže představit. Už vás ale někdy napadlo, proč vlastně na narozeniny dorty jíme? Nebo proč na ty samé dorty dáváme svíčky a sfoukáváme je?
Starověk a kulaté koláče se svíčkami
Bohyně Artemis byla bohyní Měsíce, cudnosti a lovu. Staří Řekové na její počest pořádali oslavy, při nichž pekli kulaté koláče a zapalovali na nich svíčky. Kulatý tvar zřejmě představoval úplněk a zapálené svíčky představovaly světlo našeho nejbližšího nebeského souseda.
Jak Řekové na tyto oslavy přišli? Věřte tomu nebo ne, převzali je od Egypťanů, konkrétně z obřadu korunovace faraona. Pro starověké Egypťany představovala korunovace faraona to, že se stal bohem. Proto byl obřad korunovace hojně oslavován. Řekové si tuto myšlenku velkých oslav na počest osoby nebo boha vypůjčili.
Středověk a kinderfeste
Historie toho, jak se z narozenin staly „oslavy s dortem“, ale začíná mnohem později. Předpokládá se, že narozeninové oslavy jako takové mají původ v Německu. V 15. století se zde objevily „kinderfeste“ neboli specifické oslavy pro děti.
Němci totiž věřili, že děti jsou v den svých narozenin velmi náchylné na jakoukoli újmu, která by mohla vzniknout ze strany zlých duchů. Rodiny tak na narozeniny dětí pekly koláče a vznikla tradice dávat na ně tolik svíček, kolik je dítěti let plus jednu svíčku navíc. Tato svíčka představovala naději rodičů, že jejich dítě bude žít ještě jeden rok.
Koláče se svíčkami se připravovaly ráno, jakmile svíčka zhasla, okamžitě ji nahradila jiná. Tento proces pokračoval až do večera, kdy se dítěti konečně řeklo, aby sfouklo všechny svíčky najednou. To se dělalo proto, že se věřilo, že svíčky pomáhají přenášet přání dítěte k bohu a že sfouknutím všech najednou se přání i spojení dítěte s bohem posílí.
Narozeninové dorty a prášek do pečiva
Koncem 16. století se do amerických zemí přistěhovali Evropané, kteří s sebou přinesli i „koláče se svíčkami“. Kolonialismus byl po roce 1600 na vrcholu, takže se tyto zvyky přenesly i do míst, jako je Afrika či Asie. Tehdejší pečení se však lišilo od toho dnešního, bylo z velké části možné pouze s použitím droždí, což z něj činilo zdlouhavý a komplikovaný proces.
V polovině 19. století pracoval britský lékárník Alfred Bird na řadě potravinářských výrobků. Jeho manželka Elizabeth byla alergická na droždí a vejce. Bird tak zkombinoval kyselinu vinnou, kukuřičný škrob a hydrogenuhličitan sodný a vyrobil první „prášek do pečiva“.
Ačkoli to zní jednoduše, tento posun byl nesmírně důležitý. Koláče nyní mohly vykynout výše, byly lehčí a proces byl mnohem rychlejší než při použití kvasnic. „Koláč“ dříve znamenal plochou, kulatou pochoutku plněnou ovocem, ale výsledky z prášku do pečiva byly mnohem sofistikovanější a chutnější.
Průmyslová revoluce nabírala na obrátkách a díky prášku do pečiva a masové výrobě se pekárny a cukrárny staly jedním z kvetoucí průmyslových odvětví. To přispělo k tomu, že si narozeninové dorty mohly dopřát nejen děti, ale i dospělí.
Zdroj: thefactsite.com, ncbi.nlm.nih.gov, birminghammail.co.uk
