V roce 1945 se ve Spojených státech a Velké Británii začal prodávat nový vynález, který pomohl vyhrát druhou světovou válku. Zpočátku byl považován za drahou novinku, ale brzy se stal nejen součástí našeho každodenního života, ale také revolučním způsobem komunikace. O čem je řeč? O prvním kuličkovém peru neboli propisce či také propisovačce.
V dnešní době propisovací tužky bereme jako naprostou samozřejmost. Většinou je bereme do ruky a používáme, aniž bychom o tom přemýšleli. Navíc jsou tak levné, že jsou často ukázkovým příkladem věcí na jedno použití. Když jedna propiska přestane psát, vyhodí se, protože někde v šuplíku určitě leží náhradní, a pokud ne, za pár korun koupíte v prvním papírnictví, trafice i supermarketu novou. Jsou natolik součástí našich životů, že až do okamžiku, kdy je potřebujeme a nemáme, zapomínáme, o jak důmyslný vynález se vlastně jedná. I v našem digitálním světě má totiž propisku stále své místo.
Než se objevila první propiska
Ve středověku lidé většinou používali husí brka stříhaná do hrotů se štěrbinou, v níž se držel inkoust, který se následně přenášel na list papíru či pergamenu. V 19. století byla vynalezena plnicí pera, která dokázala udržet zásobník inkoustu v gumovém měchýřku v těle. Tato pera ale byla velmi drahá a navíc existovalo mnoho materiálů, na které plnicí pera vůbec nemohla psát. Kromě plnicích per se mohlo samozřejmě psát též grafitovou obyčejnou tužkou.
Myšlenka nahradit hrot pera malou kovovou kuličkou „kutálející se v zásuvce“, která se nachází barva, není nová. V roce 1888 si Američan John J. Loud nechal patentovat primitivní kuličkové pero, které dokázalo psát na kůži, dřevo a hrubý balicí papír. Nefungovalo ale příliš dobře, neprodávalo se to, a tak patent zanikl. V průběhu let se objevilo mnoho dalších pokusů o výrobu kuličkového pera, většina z nich ale stále nefungovala tak, jak měla.
László Bíró, vynálezce propisovací tužky
Ve 30. letech 20. století se ale objevil László Bíró. Když zrovna nepracoval jako redaktor novin v rodném Maďarsku, zkoušel to mimo jiné jako hypnotizér, automobilový závodník a surrealistický malíř. Jako novinář byl Bíró při své práci frustrován tím, jak nepraktická byla plnicí pera, která se pomalu plnila, měla tendenci se rozstřikovat a zanechávala rozmazané stránky, neboť inkoust pomalu zasychal. Naproti tomu na něj udělal dojem inkoust používaný k tištění novin, který zasychal téměř okamžitě a nerozmazával se.
S pomocí svého bratra Györgyho, který byl zubařem s chemickým vzděláním, se Bíró rozhodl vytvořit nový design kuličkového pera na bázi inkoustu používaného u tiskařských strojů. Po mnoha neúspěších, technických i finančních, bylo konečným výsledkem pero s ocelovou kuličkou a tělem naplněným „inkoustovou pastou“, která se nevypařovala jako běžný inkoust. Kulička při dotyku s papírem či jiným povrchem rotuje, čímž odebírá náplň ze zásobníku, kterou následně při dalším pohybu přenáší na danou plochu. Tento jednoduchý popis zahrnuje spoustu práce při hledání správného tvaru kuličky, správného složení inkoustu a řešení mnoha dalších praktických problémů, výsledkem byl ale v roce 1938 zisk britského patentu. Mimochodem velkou inspirací pro použití kuličky byla údajně dětská hra cvrnkání kuliček, kdy si Bíró všiml, že poté, co se kulička „prokutálí“ kaluží, zanechá po sobě na zemi mokrou stopu.
Propiska a druhá světová válka
Vynález vznikl v době politických zmatků ve dnech před vypuknutím druhé světové války. Vzhledem ke svému židovskému původu a situaci v Maďarsku Bíró nakonec přes Francii uprchl do Argentiny. Tím se sice jeho rodina dostala do bezpečí, ale uvedení nového pera, nyní nazývaného Biro, na trh nebylo zdaleka tak snadné. V důsledku finančních a osobních problémů skončil Bíróův vynález zmítaný v řadě mezinárodních patentů a licenčních smluv u různých společností a jednotlivců v různých zemích.
Vypadalo to, že se propiska nikdy nedostane na masový trh, ale válka následně vše změnila. Nové kuličkové pero se totiž dostalo do povědomí britského ministerstva, které objednalo několik desítek tisíc kusů pro RAF, neboť piloti museli za letu psát do deníků, vyznačovat mapy a provádět výpočty. Z tohoto důvodu tak potřebovali pero, které by ve velkých výškách nevytékalo jako plnicí pera a dalo se s ním zacházet stejně snadno jako s obyčejnou tužkou.
Propiska v každé domácnosti
Po válce Bíró vylepšil konstrukci tak, aby inkoust tekl plynuleji, takže propisku bylo možné držet pod různými úhly. Mezitím se o kuličková pera začaly zajímat další společnosti, které si buď zajistily práva na Bíróův design, nebo našly způsob, jak jeho patenty obejít. Bohužel všechna pera různých společností měla ale stále společnou jednu věc, byla poměrně drahá, což bránilo jejich masovému rozšíření.
V 50. letech 20. století ale získal licenci na design pera francouzský podnikatel Marcel Bich, kterému se podařilo výrobu extrémně zlevnit. Vznikl tak slavný Bic Cristal, známý také jako Bic Pen, který se skládal z jednoduchého kuličkového pera připevněného k průhlednému plastovému zásobníku zasazenému do šestihranné plastové trubičky s tajemným malým otvorem pro vyrovnání tlaku vzduchu. Toto kuličkové pero se rychle stalo nejprodávanější propiskou na světě a brzy vzniklo mnoho jeho napodobenin, kterých se prodaly a stále prodávají miliardy.
Zdroj: pens.com, bbc.com
